K soutoku Skalice s Lomnicí

dubna 05, 2018

Skalice je řeka dlouhá 52 km, která pramení v Brdech pod Třemšínem, vzdušnou čarou asi 1,5km od pramene Lomnice, protéká Březnicí, až kam se jí říká Vlčava, už jako Skalice potom Mirovicemi a nedaleko Zvíkova spojuje své vody s Lomnicí.

Lomnice je řeka dlouhá asi 59 km, pramení v Brdech pod Třemšínem, vzdušnou čarou asi 1,5 km od pramene Skalice, až do Blatné teče jako Smolivecký potok, pak už jako Lomnice protéká Miroticemi a na svém asi 52 km (tedy sedmém říčním km, jak to má být správně) přijímá vody Skalice a nedaleko Zvíkova se vlévá do Otavy.

Pak poznejte, která je která, a zkuste si k tomu ještě vzpomenout, která protéká Mirovicemi a která Miroticemi. My jsme ale začali náš výlet ve Smetanově Lhotě, kam jsme dojeli autem. Tato úhledná jihočeská víska s rybníkem na návsi leží nedaleko Čimelic a je známá díky bývalému reprezentačnímu fotbalistovi Janu Kollerovi. Toho jsme ve vsi nepotkali a nikoho jiného také ne. Až dole u řeky za mostem starého pána s kolem, který se ptal, kam máme namířeno. Jistě to byl dobrý duch, strážce mostu. Magii místa doplňovala kaplička nad silnicí. Loukami podél řeky jsme došli do osady Podelhota, kde nás zvědavě pozorovala ovčí rodina.

Prošli jsme vískou a viděli dvě ženy. Vrátili jsme se k řece a pokračovali k Varvažovu. Před vesnicí jsme prošli okolo opuštěného mlýna.

Ve Varvažově je krásný barokní most, který chrání kaplička se sochou Jana Nepomuckého. Výhledu na Skalici si užíval i pan Baryn. Za Varvažovem jsme přes řeku museli přejít po mostě s hlavní silnicí od Mirotic na Milevsko. Následovaly partie, kdy se řeka nořila hlouběji do lesa a zase vynořovala na loukách s tábory a kempy. Charakter krajiny se výrazně proměnil. Řeka vytvořila hluboké údolí se skalisky pokrytými jehličnatým lesem. Voda se prudce valila korytem pokrytým mnoha kameny a balvany.

Za rekreačním střediskem Avia jsme přešli na pravý břeh a brzy došli k soutoku obou brdských dvojčat. Místo nijak impozantní, ale pěkné. Chvíli jsme poseděli na pařezu a dopřáli si malou svačinu. Pak jsme se vydali proti proudu Lomnice směrem k Ostrovci. Krajina se zatím neměnila. Z jehličnatých lesů nad údolím řeky se mohlo každou chvíli ozvat ječivé vřeštění indiánských bojovníků toužících po skalpech bílých tváří a po Barynovi coby večeři. Leč nestalo se a my jsme se po necelých třech kilometrech vynořili z lesa.

U Ostrovce jsme toho mělo už docela dost, ale byli jsme teprve ve třech čtvrtinách cesty. Ta naštěstí neztrácela na své kráse a vedla nás nejprve podél mlýnského náhonu a pak podél řeky přes malebné louky.

Poslední dva kilometry jsme stoupali od řeky vzhůru kolem loveckého barokního zámečku Karlov. Nohy už nás nechtěly nést, ale nakonec jsme opravdu dorazili zpět na malebnou náves s rybníkem ve Smetanově Lhotě a za horšícího se počasí jsme vděčně zasedli do čekajícího Citroenu.