Po roce opět za vstavači do Lískýho

Květnový výlet do Lískýho, malé obce přilepené na okraj džbánské plošiny, stává se již pravidelnou výpravou za vzácnými skvosty naší přírody. V tu dobu totiž na stráni nad Líským kvete vstavač nachový (orchis purperea), pravá česká orchidej. Rostou tam i další květiny, nahoře na plošině stojí rozhledna s výhledem až severní česko - německou (vlastně lužickou) hranici, nedaleko je magická studánka Královka a celý Líský, který by se měl asi skloňovat podle vzoru mladý, stejně jako Slaný, ale stejně jako "to Slaný" se říká "to Líský", je moje srdeční záležitost, vracím se sem a do okolní krajiny jako do kraje posvátného a iniciačního, kraje malebného a pitoreskního, zvlněného malého českého Toskánska ....

V Líským taky bydlel strejda Mírek se svou ženou, tetou Kateřinou, kterou si pamatuju víc, protože to byla velká mohutná žena, která nám upekla kuře posypané paprikovým kořením a neustále se s mámou navzájem vyptávaly na nějaké další příbuzné, zatímco strejda seděl na židli, snědej od práce venku, nemluvnej a pohodovej chlapík, kterej šel radši dát králíkům, než aby poslouchal ty ženský řeči. Králikárny a chlívek byly na dvorku pod pískovcovou skalkou. Vypadalo to už tenkrát jako z Hobita, i když jsem Hobita četl až asi za 12 let.... Ale okolo domku, kde bydleli, jsme na Lískou stráň nešli. Z bývalé zastávky a točny autobusu jsme šli tou levou cestou, až jsme došli přímo pod stráň. Cestička stoupá prudce vzhůru a už za první zatáčkou za informační cedulí, se objevuje první. A hned další. A pak celé pásy rozkvetlých vstavačů mezi stromy na obě strany od cesty. 

 

Vyšplhali jsme se příkrým svahem na malou plošinku, kde každoročně roste šalvěj luční. Je to moc milá bylina.

 

Ještě o něco výš vytváří opuková suť pod vrcholem svahu přirozenou skalku, kterou by ocenil leckterý zahrádkář skalničkář. Zrovna na ní kvetly jahodník, tymián, pryskyřník a také drobné žluté kvítky čičorky pochvaté (Coronilla vaginalis), která je vlastně keříkem a ne bylinou a na kterou mě upozornil místní znalec Honza Karbus a která patří mezi silně ohrožené rostliny.

Ještě naposled jsme se pokochali vstavači. Latinské jméno orchis znamená varle a bylo této rostlině s krásným svícnem květů dáno kvůli podobě jejích hlíz se samčím orgánem savců. Pak jsme podél řady třešní vyšli na plošinu. Stáli jsme v nadmořské výšce asi 410 metrů nad mořem a proti nám stála věž s rozhlednou a hučela si svou větrnou symfonii.

 

Nahoře na plošině, která je v asi stejné výšce jako byt v 9. patře, ve kterém bydlím, to hvízdalo a hučelo ještě víc. Poslouchali jsme tuhle zvláštní, ale harmonickou hudbu a pozorovali dalekohledem obzory. Díky vyfoukanosti jsme viděli víc než pobere foťák v mém telefonu. Lužické hory s hraničním Hvozdem, Ronov, Vlhošť, Sedlo, panoráma Milešovského středohoří, Kladno, Kralupy, Mělník. A vlastně i Ještěd vyčuhující za Řípem.

Plni zážitků vraceli jsme k autu. Čerstvé jarní povětří nám profouklo stres z hlavy, získali jsme výbornou lekci z botaniky a naplnili jsme si vizuální šuplíček barevnou estetikou i dalekými výhledy. Na konci plošiny nás ještě potěšila půvabná večernice vonná a pak už jsme javorovým tunelem sestupovali dolů okolo hobitích domečků, abychom se vrátili do běžného, normálního světa a byli okouzleni tím, co jsme prožili.