z duše smršť

Kvílice jsou vesnice v údolí Bakovského (Pozdeňského) potoka několik kilometrů na severozápad od Slaného. Nachází se v ní spádová základní škola pro několik vesnic z celé oblasti. Ale také zajímavé pamětihodnosti. Od hlavní silnice procházející obcí nás dvojice dřevěných soch vede k faře a ke kostelu. Fara z konce 19. století působí v tak malé obci ( a zřejmě vždy i malé farnosti) až neskromně a honosně, každopádně je to velmi krásná budova. Nad farou najdeme hřbitov s novorománským kostelem sv. Víta. Ten nahradil starý gotický kostel, který vyhořel v roce 1884 po zásahu blesku. Nového projektu se chopil známý stavitel Rudolf Štech, rodák z Panenského Týnce, autor několika zajímavých realizací ve Slaném a také nové velké synagogy v Plzni. Tento problematický projekt stál bohužel Rudolfa Štecha život. Architekt spáchal přímo v objektu synagogy sebevraždu. Kostel sv. Víta je velice zajímavá jednolodní stavba bez věže, s odsazenou apsidou a obdélnou sakristií. Okna byla vybavena vitrážemi

S vesničkou Líský mě spojují vzpomínky z dětství, osobní i příbuzenské vztahy. Náš nedělní výlet ale směřoval vlastně mimo obec, do lokality zvané Líská stráň a k rozhledně, která stojí na okraji velké plošiny nad strání. Stráně jsou typickým krajinným prvkem oblasti Džbánu. Už od Slaného a Kladna se západním směrem prudce nad okolní terén zdvihají opukové tabule rozbrázděné potoky, které mezi jednotlivými plošinami vytvářejí údolí. Čím více na západ směrem do centrálního Džbánu, tím zařízlejší a hlubší údolí jsou. Strmým jižním svahům těchto opukových plošin se říká právě stráně. Bývají unikátními lokalitami pro řadu rostlin i živočichů. To platí i pro Lískou stráň. Je domovem řady vzácných rostlin, zejména vstavačů. My jsme na svém výletě zachytili už pomalu odkvétající vstavače nachové, které se zde vyskytují v hojném počtu. Kromě nich zde rostla spousta jiných rostlin, například jeden z druhů šalvěje s krásnými modrými květy, nebo prosté, ale o nic méně půvabné kopretiny. Ze stráně

Návštěv v okolí Písku je třeba využít k výletům. Vždyť je to kraj na krásnou přírodu tak bohatý! Tentokrát jsme se rozhodli popojet vlakem z Písku do lázeňské obce Vráž, z ní sejít k řece a dojít zpět do Písku po levém břehu Otavy. Vyrazili jsme ve čtyřech bez psíka, který byl tentokrát tím lenochem, který skončil v pelechu, i když v tom byl trochu nevinně. Každopádně počasí nám přálo a my se mohli těšit na zážitky. Na píseckém nádraží bylo díky jiřičkám živo Za pár minut jsme byli na nádražíčku ve Vráži Poradili jsme se kudy dál a vyrazili směrem k lázním Nejprve jsme ale museli projít Novou Vráž. Je to vesnice z období lesní kolonizace v 19. století, kdy se ve šlechtických lesích ostošest hospodařilo, budovaly se pily a k nim se pro lesní dělníky a dělníky na pile stavěly vesnice. Nová Vráž byla založena až ve druhé polovině 19. století a dodnes je znát její kolonizační charakter. Nicméně víska je to úhledná s pěknými domy. Nejznámějším vrážským rodákem je agrárník Jan Rataj O několi