z duše smršť

Kostel sv. Anny je poutní kostel, který leží asi 2 km chůze od náměstí v Horšovském Týně západním směrem blízko hlavní silnice, která směřuje k Folmavě. Základní kámen kostela byl položen roku 1507. Původně byl vystavěn v pozdní fázi gotiky, později prošel renesančními a barokními úpravami. Do vršíčku, na kterém kostel stojí, vede lipová alej. Na místě dnešního kostela stála údajně už ve středověku dřevěná kaplička se soškou sv. Anny Samotřetí. Po vybudování kostela se místo stalo velmi populárním a směřovalo sem množství poutníků. V předbělohorských dobách, kdy panství patřilo utrakvistovi Vilémovi z Lobkovic, sice význam místa poněkud upadl, ale v nových pobělohorských časech nastává největší rozkvět tohoto místa. Trauttmansdorffové, noví majitelé panství, o poutní místo velice pečovali a postavili tu několik dalších staveb. Dochovala se kaple Božího hrobu z roku 1696, která jako by z oka vypadla té naší, slánské. V celém areálu  došlo v polovině 18. století k rozsáhlým exteriéro...

Výlet úspěšně probíhal za příjemného počasí. Několik známých tváří ve výpravě. Na skalní plošině se rozkládalo sídliště, typické pro česká města. Někteří členové výpravy začali posměšně komentovat sociální složení obyvatelstva. Ale Vinařice jsou jinak docela pěkné, upozornil jsem na městečko rozkládající se hluboko pod námi dole. Kostel, barokní sloup a další památky, poukazoval jsem dolů. Pak jsme hledali hospodu a byla přímo na nádraží. Dávali jsme si pivka, ale pan výpravčí nás upozorňoval, že vlak už pojede. Kam vůbec jedeme? ptal jsem se. Vojta S. měl jasno. Do Nouzova, tam pak přesedáme na rychlík. Vlak jede, ale někteří členové výpravy ho nestihli. Nebo všichni? Jsem tu sám? V Nouzově jsem vystoupil, ale kam dál? Čekat na rychlík? Jede vůbec nějaký? Vydal jsem se pěšky. Cesta vedla do prudkého kopce. Kráčel jsem městečkem nahoru serpentinami. Zašel jsem někam na předměstí. Ve starém domě se muselo říct nějaké heslo. Byl jsem vpuštěn dovnitř. Vypadalo to jako bývalý bar. Byli tam...

V tom čase vedla hospodu na slánském nádraží Míša X. Hospoda však nebyla v prostorách bývalé hospody ani v nádražní budově, ale vedle, v dlouhé skladové budově s rampami. Scházeli se tam lidé, ale že by se tam něco dělo, to nemůžu říct. Přijel za mnou Míla J. Chtěl jsem ho vzít do jiné hospody. Blížili jsme se k řadovému městskému domku, bílé omítnutému, kde měla být ona hospoda. Vstup byl asi přes garáž nebo podobnou nižší přístavbu, také celou bílou. Ale už zdáli bylo vidět, že na přístavbě leží a také se tyčí obrovští hadi. Asi hroznýši královští, byli stejně bílí jako budova. A byli neuvěřitelně velcí, mnohametroví, možná desetimetroví s obrovskými hlavami. Jeden se válel po střeše přístavby, druhý měl hlavu vytrčenou do ulice. Působili příznačně. Míla se zarazil a povídá: "Tak to ne, Míro, tam nejdu!" A šli jsme někam jinam.

 

 Nevím, co se dělo, když jsme na Měsíci byli. Ani jak jsme se tam dostali. Pamatuju si několik prostřihů, které se týkaly hysterické ženské s nevlastním klukem. Viděl jsem, jak ten kluk, necelých 15 let, kouří u sebe v pokoji, ona je tam taky...nevím, jak reagovala...Myslím si, že mezi námi není žádný vztah. Jsem prostě jen členem skupiny lidí, která je zrovna na Měsíci. Stejně jako ona s klukem. Vedoucí výpravy mi dal před odletem do natažené dlaně prášky s tím, že jsou pro toho kluka, takže jsem musel sedět s nimi ve stejném raketoplánu. Přiletěly pro nás totiž raketoplány, které vypadaly jako kosatky, měly válcový tvar a černobílé barvy. Uvnitř byly pohodlné koženkové sedačky. Seděl jsem tam s těmi prášky v dlani a ona tam celá nasraná seděla taky i s tím klukem. Z cesty nevím nic. Celá scéna se přesunula k zapíjecí akci na počest přistání nebo celé výpravy...nevím... Odehrávalo se to na městské ulici v části starého sídliště ze šedesátých let. Dlouhá lavice plná lidí z výpravy,...

 Měl jsem spát v hotelu, ale restaurace byla plná lidí a lidé seděli i v předsálí, přestože je karanténa. Až za těmi všemi lidmi jsem měl přichystané spaní. Bylo to u baru? Nebo v recepci. Sotva jsem si lehnul, tak se přihnal slánský číšník a soused od mámy z baráku Fanda U. a začal si chystat deku a malý polštářek vedle mě. Vyslovil jsem jisté pochybnosti, ale on mi prozradil, že se rozchází s Marií a že nemá, kam jít. Tak jsme tam leželi vedle sebe.... Ráno se zjistilo, že proběhl koncert naší kapely v Děčíně, kde jsem nebyl, protože jsem tam nemohl kvůli karanténě. Ale bylo z toho video, kde byl vidět kytarista D. a další lidé na podiu. Jako zpěvák vystupoval kamarád z Ústí Honza W.T., který ale na rozdíl od realu, kde má slovanské tváře a příjemný pozitivní výraz, vypadal na videu jako vyžilá smažka s ucouranými vlasy a tvrdým výrazem v obličeji. Na podiu byli i další lidé, které jsem neznal a kteří s kapelou nikdy nehráli. Najednou bylo známo, že ten koncert nebyl v Děčíně, al...

  Vezl jsem pytle s čajem kamsi do jižních Čech. Venkovská krajina s poli a sady a pak už městečko s dlážděnými ulicemi a obchůdky v přízemí domů. Našel jsem číslo popisné, které jsem potřeboval, a předal zásilku. Náhle jsem zjistil, že nejsem v jižních Čechách, ale v české vesnici v Banátu. Krajané okolo byli milí a mezi nimi stál můj kolega z práce M., se kterým jsem tam zřejmě přijel. Procházeli jsme městečkem a hovořili s lidmi. Na vršku nad námi se tyčila podivná stavba, která vypadala jako velká pec nebo prostě něco s komínem. Byl to kostel a my jsme vešli dovnitř. Stál tam kněz s šedivými vousy oblečený v jakýsi černostříbrný svetr, což byl asi kněžský oblek. „Dobrý den,“ povídá M. „Buna ziua,“ povídám způsobně rumunsky. „Buna ziua,“ odpověděl kněz, ale řekl to trochu jinak než já. „Ty jsi Rumun?“ zeptal se mě rumunsky. „Čech,“ vrtěl jsem hlavou, ale nevím, jestli mi rozuměl. Celé městečko působilo prvorepublikovým dojmem, ...

Vešel jsem do výčepu, ale nebyl to bar, spíš to byla nějaká oslava nebo svatba, zřejmě výčep patřil k většímu sálu nebo jiným prostorám, odkudsi tam proudilo světlo, mělo to tam atmosféru filmů ze 60. let...Kamarádka M., kterou jsem znal ze studijních let, tam v tom výčepu rozlévala panáky a na barových stoličkách tam sedělo několik žen. A já chtěl taky panáka, domácí slivovičku, a nějak jsme se k tomu nemohli dobrat, jako by do toho vždycky něco vlezlo, vždycky M. nakonec nalila někomu jinému nebo dělala něco jiného. Pak už ta situace byla trochu i zoufalá, jak se to všecko táhlo a jak byla moje mysl zaujatá jen tím panákem. Nakonec jsem měl pocit, že to dělá M. schválně, zvlášť když mi po dlouhém čekání nalila panáka sodovky. 40 minut jsem se nedočkal panáka, běželo mi v tom snu hlavou, byl jsem skorem až lítostivý, 40 minut jsem se od M. nedočkal panáka...

Měl jsem na sobě vojenskou uniformu a nadřízený mi sděloval, že pojedu dělat správce na ostrov, jehož symbolem byla obrovská sopka, za jejímž vrcholem zářilo zapadající slunce. A najednou jsem tam byl. Vypadalo to tam jako v běžném turistickém resortu. Všude nízké bungalovy se stylizovanými špičatými střechami z banánových listů. Bistra, bary. Kuřecí sendviče, viděl jsem nápis nad jedním barem. Chtělo se mi na záchod. Zašel jsem za roh a tam byly záchody. Ale strašlivě zabordelené. Neodtékající, špinavé, prostě hnus. "Ani tam nechoďte," řekl jsem komusi, koho jsem míjel cestou ven. Střih Jedu na kole ve Slaném v oblasti zvané Habeš. Do kopečka slezu a kolo tlačím. Předjíždí mě mladá žena ve sportovním. Nahoře na kopečku, který zase už není v Habeši ve Slaném, ale někde v lese, na mě počká a povídá: "Vy máte na starosti dvbt2 pro severní Moravu?" "Ne, to nemám," odpovídám s úsměvem. "Já jenom, že jsem vás tam ráno viděla." Sen dále pokračuje kdes...

Někdo chtěl u mě přespat, ale já nebydlel tam, co bydlím, navíc to byla oslava narozenin, někde na hřišti. Jeho bratr tam přijel autem a málem vjel do malého stanu, kde byla ta oslava. Povídal jsem si s Mikem Jaggrem a Knedlik měl sólo na bicí v malém baru na malém podiu. Viděl jsem to skrz skleněné dveře. A pak povídám tobě: "Jak se máš lásko?" Byla jsi v bazénu a někdo tam stříkal studenou vodu. Sedělas opřená o zeď stodoly, měla jsi studená záda. Objal jsem tě a povídám: "Pojď lásko, doprovodím tě domů."

Z knihy Ivana Diviše Papouščí město, kterou vydalo exilové nakladatelství Rozmluvy v Londýně v roce 1988.

V bytě, kde to všechno s těmi zvířaty začalo, jsem bydlel zřejmě já a pár - chlapec s dívkou - mých mladších kamarádů. Ti tam sice někde byli, ale aktivně do děje nezasáhli. Tomu bytu jsme říkali "U báby". A já ležel U báby na matraci, která byla položená přímo na podlaze, měl jsem intenzivní pocit prázdnoty a zřejmě jsem se probouzel. Byla zřejmě neděle dopoledne, smutná a bezútešná. Vše okolo vyvolávalo panelákový pocit. Na vybledlém koberci se něco míhalo. Zaostřil jsem na to. Byla to malá žabka. Někam odskákala. Potom snad někdo mluvil z kuchyně, nevím, jestli se to nějak týkalo mě, každopádně po koberci tentokrát skákala bílá sportovní ponožka větší velikosti. Podle tvaru, kterým byla ponožka vyplněna, se jednalo o ropuchu. Ropucha v ponožce! Proskákala mi kolem hlavy. Asi jsem pak zase usnul. Strašlivá neděle! Později jsem zvonil u domku za přejezdem, kde bydlí můj pradávný kamarád a spolupracovník Berry. Byl slunný příjemný den. Berry kupodivu vylezl ze dveří ven, na h...

Na malém venkovském hřbitůvku, který byl umístěn v mírném svahu a nebyly na něm žádné stromy, stál uprostřed hrobnický domek. Hrobníkem tam byl kamarád Lajba. V domku byla večer nějaká pařba, spousta lidí, prostě party. Nic se nedělo, viděl jsem spoustu těch lidí, jak normálně odcházejí, halíce se do svých plášťů a kabátů. Ale o pár dní později už se tam odehrávalo pořádné drama. Nějaký muž, který zjevně neměl dobré úmysly, držel mě, Lajbu a ještě jednoho chlapíka, jehož tvář ani jméno si nevybavím, v zajetí v síni toho domku. Chvilkama mi připadalo, že jsme svázaní a ležíme na podlaze, pak zase ne. Hlavně proto, že jsme se pak mohli volně hýbat. K tomu došlo takhle: Ten chlap, co nás tam držel, se rozhodl zvýšit svoji nebezpečnost tím, že se mu podařilo prodloužit si nehty, které mu z prstů visely na nějakých snad šlachách, vypadalo to prostě jako provázky. Těmi nehty točil a hrozil nám jimi podříznutím. Bylo to děsivé a nepříjemné. Potom ale došlo k situaci, kdy Lajba normálně stál a...

Ačkoli pokojně žiji na maloměstě a dokonce mám v něm určitou společenskou pozici, jsem požádán vietnamskými bojovníky o pomoc. Ocitám se s nimi v džungli. Skupinku vedu já. Pronásledovatelé jsou ale blízko. Začínáme prchat. Nastává zběsilý úprk džunglí. Liány a větve stromů se jen míhají, jejich šlehání přes obličej a tělo není ani cítit a jen zázrakem nepadáme na terenních nerovnostech. V okamžiku, kdy se ohlédnu, abych zjistil, jaká je situace, vidím oba bojovníky, kterým pomáhám prchnout, jak nasazují k ramenům krátké luky a střílí po mně šipky. Obě mě zasahují nad oči. Štípne to a zřejmě ztrácím vědomí. Když se proberu, jsem zpět v městečku a mám pocit, jako by mi obě rány udělaly dobře. Stojím u domu vietnamského obchodníka, který mě žádá, zda bych se za něj přimluvil u premiéra Zemana, který má město brzy navštívit. Bez jakýchkoli okolků mu pomoc slibuji.

Sedím na židli u umyvadla na společném záchodě na chodbě vedlejšího vchodu domu, kde bydlí moje matka. Vejde můj známý, Honza Z., a udiveně se mě ptá, co tam dělám. "Vybírám tady korunu," a myslím to jako vtip. Honza si pomalu myje ruce a obličej a udiveně žádá vysvětlení. Snažím se to celé obrátit v žert, také si myju ryce, stále sedě na židli.

Nevěděl jsem, kde bydlím, jinak by mi to bylo jedno, že jsem v Americe. Bylo hezky slunečno a Honza L. na mě volal ze zastávky tramvaje, kam mám jet. Zastávka vypadala stejně jako ty pražské, ale domy okolo byly opravdu obrovské. Podél jednoho takového jsem prošel doprava a pak jsem zašel dovnitř, do obrovské haly. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli bydlím právě tady. Přivolal jsem si výtah. Byl úplně zaplněný rostlinami. Vmáčkl jsem se dovnitř a stisknul jsem patnáctku. Dveře se nezavřely a výtah se rozjel. Jímala mě úzkost. Ve změti rostlin jsem se tiskl k zadní stěně. Otevřená kabina svištěla nahoru. Zpocený a vyděšený jsem vystoupil v patnáctém patře. Dům neměl společné chodby, všude se bydlelo. Místnosti byly plné tmavě červených koberců, nábytku a hlavně postelí. Všude spali lidé. Lezl jsem po palandách a hledal cestu. Našlapoval jsem těsně vedle spících obličejů, dětí v pyžamách a procházel jsem velkými tichými místnostmi. Náhle jsem se ocitl opět venku. Okolo šla Petra H. s kama...

Když jedeme někam, kde to neznáme, čekáme tak nějak automaticky, že tam zažijeme nějaké překvapení. Méně překvapení čekáme v místech, která důvěrně známe. Dnes k ránu jsem zažil několik překvapení v prostoru mně dobře známém, mezi mým bývalým a současným bydlištěm, mezi dvěma paneláky, které dělí vzdušnou čarou asi 200 metrů. Scházel jsem prolukou okolo posledního domu staré Žižkovky, když tu z ní divoce vyrazil malý sveřepý mužík s vousy. V rukách držel nějaké střapaté zviřátko a pelášil vzhůru do kopce. Čekal jsem, že za ním vyběhnou četníci nebo jiný pronásledovatel, ale nikdo za ním neběžel. Namísto toho se před domy v Žižkovce začala vytvářet skupinka lidí. Posedali si na lavičky, já mezi nimi. Za rozsvícenými okny domu, kde se scházejí Adventisté sedmého dne, se oháněla koštětem matka známého slánského gynekologa, moje bývalá sousedka. Někdo ubalil jointa a zapálil ho. Najednou kolovaly jointy tři. A možná víc. Lidí bylo na ulici okolo deseti, vzadu skupinka známých tváří, všechn...

Nejdřív ten muž odmítl být s námi. Bylo ale životně důležité být spolu. Choval se k nám pohrdavě a pak utekl. Běželi jsme za ním jeskynními chodbami, dlouhými, s mnoha odbočkami, matně a bledě osvětlenými. Na prostranství mezi chodbami seděl a díval se na nás odmítavě. Hrdý, s vlasy divoce rozčepýřenými nás vybízel, ať jdeme tam a kýval hlavou kamsi do uličky za námi, tam, že uvidíme. Otevřel jsem dveře do nízké skalní komory. Okamžitě se proti mě zjevil dvoumetrový kostlivec a mechanickým hlasem jako z průměrného tv sci fi seriálu na mě zařval, že mi sežere moje kosti. Jen tak tak jsem uskočil a vyběhl zběsile postranní chodbou. Cítil jsem, že je mi v patách. Zase jsem prudce uskočil a získal jsem mírný náskok. Běžel jsem chodbou, na jejímž blízkém konci zářilo denní světlo. Na poslední chvíli jsem uhnul vlevo podél stěny na úzkou skalní římsu a přitiskl se k ní. Kostlivec se prohnal kolem mě a zřítil se do hluboké strže. A nejen on. Několik náhle prchajících řítilo se také. Poslední ...

Rozhodl jsem se jet do Prahy, a to stopem. Vyrazil jsem na Pražskou ulici. Nezůstal jsem ale stát na zastávce pod Hotelem Praha ani jsem nedošel až na konec města k železničnímu přejezdu. Odbočil jsem do Netovické ulici a došel až k plochodrážnímu stadionu. Tam už jeden stopař stál. "Kam jedeš?" povídám. "Do Prahy." "Já taky, tak já tě vezmu," řekl jsem a vytáhl z kapsy skládací auto. Rozložil jsem ho, nasedli jsme a jeli jsme. Když jsme dojeli do Prahy, zajel jsem ke starému domu s průjezdem. Projel jsem jím až na dvorek s chlívky a kůlnami. "Tady končím," řekl jsem spolujezdci. "Dobrý," povídá on a vylezl z auta. Vystoupil jsem také a auto zase složil a strčil do kapsy. Vyšel jsem ze dvora ven. Přede mnou byla rozlehlá pláň s paneláky na obzoru. Nad nimi zářilo večerní slunce v plné síle. zamžoural jsem očima a vydal jsem za tím sluncem. Měl jsem namířeno na konec Prahy. Na stopa do Slaného.

Ve městě, jež bylo Mnichovem, jsem se octl v rámci jakéhosi výletu nebo zájezdu. Ale ač nás mělo být víc, do města jsem z kopců sestupoval sám. Bohužel, octnul jsem se na okraji města, všude daleko. Dlouhá třída neposkytovala možnosti ubytování ani dopravy. Vlezl jsem do jakéhosi činžáku a ptal jsem se anglicky lidí, kteří vcházeli právě dovnitř, obtěžkáni kufry, kde je nějaká možnost ubytování. Z pána s knírkem, který odložil zavazadla k výtahu, se vyklubal zřejmě barman, který střídal kolegu, se kterým se pustil do družného hovoru. "Počkejte 15 minut, než vystřídám kolegu, pak vám odpovím," sdělil mi suše a mě to otrávilo. Odešel jsem z domu a náhle měl možnost z perspektivy obhlédnout, kde vlastně jsem. Ať město bylo Mnichovem či jiným městem, rozprostíralo se v soumraku svými světly daleko pode mnou a já byl najednou v prostorné hale, jež nemohla být jinou než nádražní. Přimotal jsem se k jakémusi informačnímu panelu, od nějž jsem si sliboval, že bude informační. Žena, kt...