z duše smršť

Sněžná, německy Schönau, je další z bývalých Němci osídlených vesnic ve vyšších partiích nad Kraslicemi blízko silnice na Luby. Před druhou světovou válkou téměř pěti set hlavá obec je dnes osadou s asi třiceti stálými obyvateli. Starší část obce tvoří kostel sv. Jakuba se sakrálním areálem a budovami zřejmě školy a fary. Kostel byl postaven zřejmě koncem 13. století, později byl přestavován a sloužil jako kostel protestantský. Do barokní podoby byl přestavěn roku 1720 a stal se předmětem poutí. Poutní tradice nepřežila divoké změny po konci 20. století. Ty ostatně téměř nepřežil ani kostel. Po pádu totalitního režimu byl zachráněn. Poměrně prostý exteriér stavby je vyvážen nádherným interiérem. Fotku jsem si vypůjčil z Wikipedie, sami jsme se dovnitř nepodívali. Velice poklidný a meditativní areál doplňují památné lípy malolisté, kaple Božího těla, socha sv. Jakuba a další drobnější památky. Vedlejší budova slouží jako chalupa, je tedy také zachráněna. Další budova zatím chátrá. Koste

Kostelní, německy Kirchberg, je dnes malou osadou ležící v nadmořské výšce skoro 700 mnm, více než 250 výškových metrů nad městem Kraslice, pod které od roku 1976 spadá. Po druhé světové válce vysídlená a dlouhé roky v hraničním pásmu se nacházející vesnice téměř zanikla a dnes je obývána jen asi 10 stálými obyvateli za pomoci chalupářů. Přitom má dlouhé dějiny, které spadají až do 12. století a mají souvislost s dějinami Lubů a lubského panství. Přestože obec leží téměř na hranicích s Německem, ještě se před hranici vešlo katastrální území Kámen a stejnojmenná malá vesnice také s asi 10 obyvateli. Nad ní leží 774 mnm vysoký vrchol Vysoký kámen s výraznými skalními útvary umožňujícími daleký výhled. Důvod, proč se jet podívat do Kostelní, je jasný. Je to kostel.  Nádherná budova kostela sv. Jiljí prozrazuje svým vzhledem starobylý původ. V jádře románská stavba je obalena barokní přestavbou, ale kostel si zachovává výrazné raně středověké rysy. Na jeho jižní stěně jsou zachované dvě pl

Snad okouzlení z toho všeho, z úniku z městské džungle, z venkovského vzduchu, ze zámku ve Svojšíně, příjemné paní správcové, která nás ubytovala a která nakonec našemu příteli věnovala lahev domácí slivovice, snad tohle všechno vyvolalo emoční hnutí, jehož výsledkem bylo, že přítel Karel tu lahev domácích karlátek, jak na ní bylo napsáno, vypil skoro celou sám. Takové věci se stávají. Člověk je pln nadšení a také ještě síly, neboť všechny ty plánované vandry jsou daleko před námi. Ale teď je už čas, už je i po snídani v zámecké kavárně a je třeba vyrazit. Ovšem, v tomto stavu je nejlepší si ještě nevzít s sebou vodu. Vždyť těch 13 kilometrů prakticky stále do kopce nějak ujdeme. Tak ještě než vyrazíme, povíme si něco o zámku ve Svojšíně. Dnes ničím zvlášť významná obec skrývá skvost, který byl málem odsouzen k zániku, nebýt aktivních představitelů obce. Tvrz stojící zde již ve 12. století nahradil zámek až ve století osmnáctém. Nechala jej postavit Judita Příchovská v roce 1723. Vystř

Je přesně týden do Dušiček, tudíž na hřbitově je v neděli po šestnácté hodině příjemně prázdno. Jasné podzimní slunce se začíná pomalu klonit k západu a vytváří fantastické obrazy na barevném listí vzrostlých stromů, zatímco na hroby samotné světlo nepronikne a ony tak zůstávají stát tiché v stínu stín věčný člověku připomínající. Vzduch je svěží a plný kyslíku. V příjemném oxymorónu kypí hřbitov životem. Cvrkot drobných pěvců se doplňuje s rytmickým ťukáním strakapoudů. Stromy září jak obří lampiony. Už dříve mě zaujal u horní zdi prvního hřbitova prostý hrob s Kristem, kde jsou pochovány dvě ženy. Františka Vondroušová, narozená v Časech, což zní mysticky, ale Časy jsou vesnice nedaleko Sezemic u Pardubic, a Ph.C. Justa Vondroušová, prof. řeči. Zjevně matka a dcera. Říkal jsem si, že Justa Vondroušová není tak časté jméno a zkusil google. Vygeneroval mi zajímavý článek v Deníku . Vyplynulo z něj, že slánská učitelka Justa Vondroušová byla pozdní láskou básníka Jaroslava Vrchlického!