z duše smršť

 Slavonicím se podle Wikipedie přezdívá "malá Telč" nebo "perla západomoravské renesance". Měli jsme s kolegou Zdeňkem možnost tato tvrzení kriticky zhodnotit během dvou horkých dnů na přelomu července a srpna tohoto roku. Ta srovnání musí kulhat hlavně proto, že Slavonice leží jen pár stovek metrů od rakouské hranice a za komunistické vlády se nacházely v hraničním pásmu. Čtyřicet let chátrání a úpadku hmotného, kulturního i morálního je prostě znát. Slavonice si ani se svým počtem obyvatel (2400 proti 5300 v Telči) nemohou příliš vyskakovat, vše je tam malé a venkovské. Zajdete za jedno ze dvou náměstí a už je vlastně konec, už tam nic není, venkovské domky a cesta směřující k okolním vsím. Ani úrovní gastronomických služeb se zatím Slavonice příliš chlubit nemohou. Situace není tak tragická jako v nedaleké Jemnici, ale nebýt hotelu Besídka, před lety založeného členy divadla Sklep, nebyla by tu v podstatě žádná opravdu pěkná restaurace. Hotel, ve kterém jsme bydl

Vešel jsem do výčepu, ale nebyl to bar, spíš to byla nějaká oslava nebo svatba, zřejmě výčep patřil k většímu sálu nebo jiným prostorám, odkudsi tam proudilo světlo, mělo to tam atmosféru filmů ze 60. let...Kamarádka M., kterou jsem znal ze studijních let, tam v tom výčepu rozlévala panáky a na barových stoličkách tam sedělo několik žen. A já chtěl taky panáka, domácí slivovičku, a nějak jsme se k tomu nemohli dobrat, jako by do toho vždycky něco vlezlo, vždycky M. nakonec nalila někomu jinému nebo dělala něco jiného. Pak už ta situace byla trochu i zoufalá, jak se to všecko táhlo a jak byla moje mysl zaujatá jen tím panákem. Nakonec jsem měl pocit, že to dělá M. schválně, zvlášť když mi po dlouhém čekání nalila panáka sodovky. 40 minut jsem se nedočkal panáka, běželo mi v tom snu hlavou, byl jsem skorem až lítostivý, 40 minut jsem se od M. nedočkal panáka...

Přes několik pražských parků naplánovali jsme si nedělní výlet do botanické zahrady na Albertově. Metrem jsme dojeli na Jiřák a hned odbočili doleva směrem k Vinohradské vodárenské veži. Skvostné novorenesanční dílko se tyčí do výše 40 metrů nad Korunní ulicí. Zároveň jsme mezi Slezskou a Korunní šli okolo našeho prvního parku. A hned za bývalým vodárenským areálem vstupujeme do prostoru parku druhého, rozsáhlých Sadů bratří Čapků, bývalé součásti Sadů Bezručových, které se nacházejí nyní jen ve spodní části svahu nad Francouzskou ulicí. O parkový charakter těchto svahů se zasloužil mecenáš Jakub Wimmer už někdy na přelomu 18. a 19. století. Současné parky vznikaly většinou koncem 19. století a začátkem následujícího. Je třeba vyzdvihnout ušlechtilé záměry tehdejších radních, protože se ta místa dala také celá zastavět že? Na rohu ulic U Vodárny a Dykovy stojí fukcionalistický Husův sbor od Pavla Janáka se solitérní zvonicí. Na druhé straně horní části sadů stojí krásné novorenesanční