z duše smršť

Výlet úspěšně probíhal za příjemného počasí. Několik známých tváří ve výpravě. Na skalní plošině se rozkládalo sídliště, typické pro česká města. Někteří členové výpravy začali posměšně komentovat sociální složení obyvatelstva. Ale Vinařice jsou jinak docela pěkné, upozornil jsem na městečko rozkládající se hluboko pod námi dole. Kostel, barokní sloup a další památky, poukazoval jsem dolů. Pak jsme hledali hospodu a byla přímo na nádraží. Dávali jsme si pivka, ale pan výpravčí nás upozorňoval, že vlak už pojede. Kam vůbec jedeme? ptal jsem se. Vojta S. měl jasno. Do Nouzova, tam pak přesedáme na rychlík. Vlak jede, ale někteří členové výpravy ho nestihli. Nebo všichni? Jsem tu sám? V Nouzově jsem vystoupil, ale kam dál? Čekat na rychlík? Jede vůbec nějaký? Vydal jsem se pěšky. Cesta vedla do prudkého kopce. Kráčel jsem městečkem nahoru serpentinami. Zašel jsem někam na předměstí. Ve starém domě se muselo říct nějaké heslo. Byl jsem vpuštěn dovnitř. Vypadalo to jako bývalý bar. Byli tam

Prokopské údolí je jednou z nejoblíbenějších rekreačních oblastí na území Prahy, proto se lze do něj vydat pouze za nedobrých meteorologických podmínek, zejména v zimě, za deště, za sněžení a podobně. Jinak si tam budete připadat jak na Václaváku. Hluboko zaryté údolí je vlastně výběžkem Českého krasu a je tedy tvořeno zejména vápencovými útvary, zejména silurskými a devonskými. Celým údolím protéká Dalejský potok, do kterého se se Prokopský potok vlévá zhruba v polovině mezi Řeporyjemi a Hlubočepy. Přesto se údolí nazývá Prokopským. Možná ani většina Pražáků to neví.  Jednou z možností, jak se do údolí dostat, je vyjít od stanice metra Jinonice, projít Staré Butovice a sejít přes pravěké a raně středověké hradiště do údolí. Stanice Jinonice je podzemní, ražená, trojlodní unifikovaná stanice. Byla otevřena, spolu s celým úsekem III.B 26. října 1988. Původně byla nazvaná po komunistickém novináři Janu Švermovi, který zahynul vyčerpáním ve slovenských horách v roce 1944 po výsadku části