z duše smršť

Kruh je především znám jako americký horror z roku 2002, což je remake japonského filmu z roku 1998. Tento japonský film byl natočen podle knihy spisovatele Kodži Suzukiho z roku 1991. Vzhledem k tomu, že jsem ani jeden z filmů neviděl, byl jsem na knihu zvědav. Získal jsem ji ve výprodeji v knihovně za jednu korunu. Kruh je jedna z prvních knih Suzukiho a přinesla mu celosvětovou popularitu. V Japonsku se stal vyloženě kultovním spisovatelem a první díl Kruhu měl další pokračování, až vznikla celá série. V návaznosti na to také vzniklo několik filmů a TV seriálů. O Kruhu se sice běžně mluví jako o horroru, ale kniha má spíše detektivní atmosféru. Vzhledem ke skutečnostem, které se v knize odehrávají, je na všechno jen omezené množství času, proto se děj odehrává v hektickém tempu. Hlavní postavou je novinář, který si všimne podobných rysů u dvou zdánlivě nesouvisejících úmrtí a začne pátrat po tom, co tato úmrtí spojuje. Poté, co se sám dostane do situace, kdy se domnívá, že může zemř

S předstihem před dušičkami dohodli jsme se s mámou a sestrou, že je vezmu na řbitovy v Hořešovicích, kde máme spoustu příbuzných, a v Pozdni, kde jsme se po nějakých příbuzných chtěli podívat. Přestože jsme celá léta jezdili o prázdninách do Lískýho, v Pozdni jsme byli mnohokrát a měli jsme tam i nějaké příbuzné, tak na místním řbitůvku jsme nikdy ani jeden z nás nebyl. Počasí bylo nádherné. Trefili jsme se do posledního víkendu babího léta. Bylo příjemně teplo, slunečno a foukal čerstvý vítr. Tak jako v Hořešovicích na řbitově foukal vždycky, jak si to pamatuji už od dětství. Máma se sestrou se pokoušely v tom větru zapálit svíčky na hrobech praprarodičů, pratet, prastrýců, strýců, tet a dalších příbuzných z dalších kolen. Já jsem si zatím udělal pár fotek. Zaujaly mě hroby dětí u řbitovní zdi a také specifický druh výtvarného projevu ve funerálním umění, který se tu uchytil zřejmě někdy po druhé světové válce. Jedná se malbu na skle, velmi často - jak přes kopírák - s motivem orajíc

Co budeme dělat za těch podzimních dnů, které se tak rychle přiblížily. Dnes ráno bylo nebe slunečné, ale podíváte - li se z okna teď, jste překvapeni a tváří se opřete o okenní kliku... Pohled na kalendář i na předpověď času nabízejí jasné vyhlídky. Je dost pravděpodobné, že v tomto roce už nepřijde den, kdy vyrazíte jen tak nalehko, kdy slunce ještě bude hřát a prodírat se skrz žlutavé a načervenalé listí na stromech a kdy se vy můžete hřát na tom sluníčku a mžourat do něj skrz to listí na těch stromech a můžete kráčet pod modrou jasnou oblohou.... Ještě naposled... Už za týden se zase bude hýbat časem a bude se ve tmě vstávat, ve tmě chodit domů z práce. A přísný listopad shodí ze stromů poslední zbytky listí. Země bude směřovat ke slunovratu a příroda se bude chystat ke spánku.

Od útlého dětství stíhán častými nemocemi, zvláště pak bronchiálním katarem s prvky dušnosti, vypracoval jsem si metodiku prožívání nemoci do nejmenších detailů, v posledních letech dokázal jsem zamezit záchvatům v míře více než poloviční oproti létům dětství a mládí, a případný pravidelný podzimní atak trestající výjimečně prokalený víkend bleskovou třídenní rýmou, ucpaným nosem a parodií na kašel začal jsem prožívat stoicky a se sklonem k alternativním druhům léčby. Tak to dokládá i tato fotografie. Do hrnku, který se nevešel do záběru, jen se lehce otřel o levý dolní roh obrázku, vchrstnul jsem asi dvě deci právě vařící vody, dolil asi deckovým zbytkem vincentky, to dolil zbytkem pětileté Queen Margot, doplnil půl deckou tříleté Quenn Margot, cmrndnul jitrocelového sirupu a vmíchal lžíci lesního medu. Na závěr jsem nápoj posypal mletým zázvorem a skořicí. A než jsem dopsal sem, tak jsem ho vypil. Už se mi orosilo čelo. Jedna z nejlepších medicín, jaké jsem za poslední léta vyzkoušel

Praskolesy jsou vesnice nedaleko Hořovic a židovský řbitov tu byl zbudován v roce 1863 v táhlém vrchu na jih od obce. Sloužil náboženským obcím v Praskolesích a také v Hořovicích, kde sice byla synagoga, nikoli však řbitov. Dochovala se zde necelá stovka náhrobků z 19. a 20.století, bohužel se nezachoval hrobnický domek. Řbitov prochází rekonstrukcí, je o něj pečováno a je opravována řbitovní zeď.Náhrobky jsou kromě hebrejštiny psané převážně česky, některé německy. Častá příjemní Hecht, Taussig. Řbitov zdálky vypadá jako sad mezi poli a je příjemnou oázou klidu umožňující krátkou meditaci nad pomíjivostí lidského života.