z duše smršť

... kult mrtvých a připomínání si zemřelých předků patří k nejstarším kultům společným pro celé lidstvo. indoevropané usídlení v evropě slavili den zemřelých na přelomu října a listopadu. během římské doby se promíchaly keltské a římské zvyky. křesťané ustavili tento svátek oficiálně před tísícem let na druhého listopadu a předepsali pro něj rituály. v české tradici se tento svátek nazývá dušičky. je respektován veškerým obyvatelstvem podobně jako vánoce a velikonoce. mnozí neváhají ujet desítky kilometrů, aby zapálili svíčku na hrobě své rodiny... ... spolu s panem ředitelem jsme také navštívili v onen den slánské hřbitovy vybaveni svíčkami a fotoaparátem. zapálili jsme svíčky na hrobech našich rodin i známých a kamarádů. také jsme zapálili svíčku na hrobě rodiny václava štecha, významné slánské osobnosti, a zdokumentovali jeho stav... ... jasné světlo v poslední hodině před soumrakem rozzářilo stromy na východním konci hřbitova a vytvořilo přízračnou atmosféru. v postupujícím šeru se

.... prosincová neděle byla jako stvořená pro malý výlet. pro osvěžení mysli, pro načerpání sil potřebných k přežití vánoc a vůbec celého stresového posledního měsíce v roce. sednul jsem do motoráčku na slánském nádraží a vystoupil na zastávce telce. na nic jsem nečekal a vyrazil od zastávky po málo využíváné silničce směrem na vrbno. vykukovalo sluníčko a nad rozlehlými pláněmi se proháněl opravdu čerstvý vítr... ... jak se blížilo vrbno, vykukovala stále víc a víc špička místního kostela schovaná v údolíčku. za ní se dalo tušit panorama českého středohoří a také čmoudíky z elektrárny v počeradech... ...ve vrbně jsem hned na kraji měl najít odbočku na polní cestu vedoucí k židovskému hřbitovu. ale nenašel jsem ji. nechtěl jsem tomu věřit, ale byla prostě rozoraná. musel jsem obejít celý pole lán přes železniční trať a vesnici hřivčice. na její návsi stojí zajímavý kámen, označený jako milník... ... od hřivčic vede pěkná přímá cesta na vesnický křesťansko - civilistický hřbitov, který

...animovaný mikrofilm...

Vždy som ti vravel: Príď v pravý čas, príď za dunenia bubnov, na pravé poludnie, keď lastovičky rozdávajú vo vzduchu svoje autogramy a veci mlčia, príď plná hnevu, keď si smutná, aj keď sa ti chce smiať. --- Zas budú hlavy v oknách, veci v poriadku, zas bude všetko na svojom mieste, spravíme večer u vás v záhrade, prstami lusknem, zapália sa marhule, ich žlté ohne zas sa nad nás zohnú: Aj vtedy bola tráva modravá a studená jak studňa, dážď bodkovaný ako kravata visel šikmo z mračien, blesk začínal sa na nebi a siahal po náš bozk. Keď už tá búrka dlho trvala a príliš hlasno tĺkli na plech hromu, povedala si, že ťa budú hľadať... --- V tme som ťa videl letieť ponad dvor. --- V tú noc sa zem pohla v ložiskách, vznikli všetky hviezdy, vesmír sa triasol ako ovečka a hľadal si svoj stred.

Kolik životů, tolik cest. Já vyšel za svítání, kdy slunce svou ještě chrání blahozvěst. A potkal jsem Vás. Roucho černé, závoj bílý, krok a pohyb kouzlo síly a bolestný hlas. Z rosného démantu paprsků trs? Jest to dvé očí za svítání, které svou radost se mnou chrání závojem slz.

A kdybych už měl umřít chci hvězdy na rakev a trochu hnědé hlíny hřejivé jako krev Na hřbitově ať hrají houslovou sonátu v které zní mořské mušle a slunce pasátů Tomu kdo bude plakat maličký kapesník s mým monogramem dejte Je to jak památník Připijte na mé zdraví nebožtík píval rád a teď už nechuraví už nebude mít hlad Připijte na mé kosti ať mohou dobře spát Věřte mi je to k zlosti teď v létě umírat

noc byla temná jak netopýří srst a přece v ní zářily stovky světel oblohu zkoumaly světlomety letadel xenony a halogeny aut a autobusů oslňovaly zvěř poklidně pasoucí se na zeleném pruhu uprostřed dálnice vzduch byl plný ozonu a přesto se nedalo dýchat jen těžce jen těžce se zvedaly hrudníky pod navlečenými svetry a kabáty v prostoru bez oken kterými není nic vidět blesky svištěly nehlučně oblohou tiše a zlověstně sekaly těžký vzduch v záblescích míhaly se sem tam postavy chodců za svodidly osamělé postavy ve starých vaťácích zaboudlí muži s nemytýma rukama ošlehanými obličeji a divokými strništi na tvářích noc byla temná jak štětiny divočáka a není konce té cesty podél svodidel na její začátek si nikdo nevzpomene natožpak hlavy oblouzněné laciným alkoholem snad starý strážní domek ten opuštěný vechtr nad tratí snad jenom suché místo pod keřem bude jim snem a zítra? zase den?

Dlouho tu byla lehkost nedotknutelnost místa. Teď překvapeně odezírám ze stop plných rosy rozeseté tu a tam. Jakoby někdo v noci za někým šel.. ..ale nevidím odkud natož kam..