z duše smršť

Piran není Čechům nijak neznámý. Toto malebné město na výběžku krátkého slovinského pobřeží je oblíbeným cílem turistů, kteří nehledají pouze možnost ležet týden na pláži, ale zajímá je také historie a památky. Piran má historii dlouhou a bohatou a památek na malé ploše přehršel. Historie je tu tak dlouhá a vystřídalo se tu tolik národností, že není ani jasný původ pojmenování města. Mezi vědci převládá názor, že slovo Piran je řeckého původu, a to z modernizovaného středořeckého přídavného jména πυρρανος „červený“, což je název pro načervenalé flyšové kameny, které se nacházejí v oblasti Piranu. Další výklady připouštějí, že jméno pochází z keltského slova pyrn, které se vyvinulo z bior-dun ve smyslu „vrchol kopce“, nebo že se slovo vztahuje ke svatému Piranovi , patronovi Cornwallu, a to na základě podoby rodového erbu světce z 5. století z Cornwallu a znaku Piranu. Někteří ale připisují původ názvu majákům, které vjezd do přístavu osvětlovaly ohněm. Pyros je řecké slovo pro oheň...

Miroslava Žbirku jsem poprvé slyšel v československých médiích ještě jako člena skupiny Modus a už v tomto raném věku sedmi osmi let jsem přirozeně zachytil opravdu kvalitní příjemné písničky jako Úsmev a Dievčatá (největší hit Modusu Ja, ty a moj brat patří do období dávno a dávno po Žbirkovi a Gombitové). Od alba Sezónne lásky, to mi bylo deset a jel jsem poprvé na tábor, což se hodí, jsem Mekyho nejen vnímal díky starší sestře a novému gramofonu v novém bytě, ale i uměl zazpívat jeho písně. Atlantida mě naplno zasáhla a já ji velice prožíval, zatímco Biely kvet se zas příjemně prozpěvoval a působil uvolněně. Ale naprostá pecka přišla v roce 1984, když mi bylo dvanáct a ségra koupila zbrusu novou desku Mira Žbirky, tenkrát se mu v médiích ještě tolik Meky neříkalo, protože to halt zavánělo Západem, a ta deska se jmenovala Nemoderný chalan. A mně bylo 12. Velice intenzivně jsem vnímal písničky, některé z nich nezněly moc rockově, ale měly velice silný rytmus a byly bohaté zvukově díky...

Na slovo demikát jsem narazil, když jsem hledal nějaký recept na polévku. Ale něco mi to slovo říkalo. Nemohl jsem si vzpomenout. Tak jsem si přečetl recept. Demikát je polévka s bryndzou. Měl jsem na ní chuť. Na slanou a smetanovou polévku ze slovenských hor. Je to snadné. Dáte si vařit vývar - kuřecí, zeleninový, z kostky - jak je libo. Já jsem zkombinoval zeleninovou kostku a nať z několika domácích cibulek. V jiném hrnci jsem pak na másle opékal několik minut nakrájenou cibuli a česnek. Směs jsem zaprášil mletou sladkou paprikou. Oloupal jsem a nakrájel tři brambory, vhodil do hrnce k cibuli a česneku a zalil horkým vývarem. Povařil jsem do změknutí brambor. Vypnul jsem sporák a v polévce rozmíchal stogramový balíček bryndzy. Polévku jsem rozmixoval do jemna a rozmíchal v ní kelímek krémové 15% smetany. V misce jsem polévku ozdobil petrželkou a přidal chlebové krutony. Chutná skvěle! Při vaření jsem si vzpomněl, odkud znám slovo demikát. V 80.letech to byla slovenská rocková skupin...

Lhasa - 1997 - La Llorona na mě vykouklo na postranní liště Youtube. Ok, zkusím, řekl jsem si. A čekal jsem nějak podvědomě hudbu, která bude nějak spojená s Tibetem. Ale přehrávač na mě chrlí jednu latinoamerickou pecku za druhou, písně smutné, jímavé, chytlavé, procítěně zpívané celým srdcem.... Abych nakonec zjistil že Lhasa je jméno, respektive část jména kanadské zpěvačky, která se jmenovala Lhasa de Sela. Bohužel jmenovala, protože zemřela na rakovinu ve svých 37 letech. Narodila se v roce 1972, stejně jako já. Dcera mexického otce a americké matky se narodila v New Yorku, po různých stěhováních v rámci USA odešla v roce 1991 do Kanady. Do své smrti vydala tři alba, tohle je první z nich. V jejích písní slyšíte mexickou hudbu, klezmer, cikánské písně... Ale hlavně tam uslyšíte to obrovské srdce. Tahle muzika vám vžene slzy do očí....

 Britského hudebníka Briana Ena netřeba představovat. Jen chci svému blogu sdělit, že zrovna dnes jsem si na něj vzpomněl, teď už podruhé za sebou poslouchám jeho album Reflection z roku 2017 a jsem jím uchvácen. Není to poprvé, co jsem uchvácen Brianem Enem. Už kdysi mě uchvátilo album Before and after science a pak taky ještě jeho spolupráce s Robertem Frippem: Fripp & Eno a Evening Star. Jeho ambientní projekty dokážou dostat člověka do naprosto relaxovaného stavu. Jedním z nich je právě Reflection. Slyšel jsem ho dnes poprvé a jak píšu, pouštím si ho podruhé. Naplňuje mě skutečným klidem a důvěrou v samotnou existenci. Jsem za něj Brianu Enovi vděčný. A mimochodem, pokud vás zajímá, kde se v Anglii vzalo příjmení Eno, tak na anglické Wikipedii to je. Prý je to z francouzského hugenotského Hennet.    Druhým zajímavým britským umělcem, kterého dnes poslouchám, a dokonce slyším úplně poprvé, je Andy Stott. Pochází z Manchesteru a věnuje se hudebním stylům na pomezí d...

 " Imploze je opakem exploze. Je to jev, při kterém se těleso, objekt nebo hmota zbortí do vlastního objemu, nebo je jeho strukturální integrita porušena vyšším tlakem prostředí, ve kterém se nachází." (Wikipedia) Implosions je druhé studiové album Stephana Micuse. Stephan Micus je německý hudebník, multiinstrumentalista, ročník 1953, který od 70. let 20. století nahrává spoustu alb. Jeho doménou je takzvaná new age hudba, spojující folklorní vlivy ze všech možných kultur celého světa i moderní elektronickou hudbu s duchovními naukami, alternativními druhy léčení, jogínskými praktikami a tak dále a tak podobně. Stephan Micus, který vydává svou hudbu už 45 let, patří mezi světové hudební hvězdy. U nás moc známý není, jen mezi fajnšmekry, kteří v 90. letech propadli kouzlu hledání nových duchovních cest a k Micusově hudbě se dostali přirozenou cestou. Implosions je tak staré album, že původně vyšlo pouze na LP. Je tedy rozděleno na dvě strany. První stranu alba zaujímá nádher...

 V posledních dnech se hojně připomínalo výročí tragického úmrtí Jiřího Schelingra, který je stále vnímán jako skutečný mytologický hrdina české rockové muziky. Já jsem si dnes po několika dnech ode dne výročí pustil píseň Sen, kterou sdílel na FB známý hudební publicista Petr Korál. Píseň pochází ze závěru tvorby dua Čech - Schelinger a vypráví o návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Ale to je jedno. Mě ta píseň přivedla dál. Na liště s nabídkou dalších písní mě zaujal singl Zemětřesení/Strážci majáků skupiny F.R.Č. se zpěvákem Jiřím Hoppem. Víme, že projekt Zemětřesení měl být další dlouhohrající deskou Schelingra se skupinou F.R.Č. a že ho po letech vzkřísili Brichta/Doležal/Henych/Smetáček, ale tuhle verzi jsem nikdy neslyšel! Singl byl natočený a vydaný Supraphonem stále ještě v roce 1981. To mě zaujalo! Skupina zněla opravdu autenticky hard rockově a Jiří Hopp k tomu přispěl svým výrazným projevem. Řekl bych, že ve Strážcích majáků vyzní přece jen lépe.   To mě přivedlo k pob...

 nevím, dlouho jsem od něj nic neslyšel... nevím, jestli žije, co dělá, pod jakým nickem teď případně vystupuje...pro mě je stále nenahraditelný...

Včera zemřel v Saint Andrew Parish nedaleko Kingstonu na Jamajce Bunny Wailer, vlastním jménem Neville O'Riley Livingston. Bylo mu 73 let a když si najdete nějaké dokumenty o něm z posledních let, tak si možná vzpomenete, že i u nás dříve vypadali lidé okolo sedmdesátky jako opravdu staří lidé. Bunny byl poslední žijící člen legendární jamajské skupiny The Wailers, kterou založili společně s Bobem Marley a Peterem Toshem už v roce 1963. O dekádu později ze z nich staly tři silné osobnosti reggae hudby, z nichž nejslavnější byl samozřejmě Bob Marley. Bunny Wailer ale rozhodně nezapadl a jeho sólová kariéra byla úspěšná. Orientoval se směrem ke stylům rocksteady a dance hall, jehož se stal jedním z průkopníků. Byl oblíbený pro svou pozitivní a přátelskou povahu, ze všech tří "Wailerů" byl nejveselejším chlapíkem, který neměl nikdy k úsměvu daleko. Jeho sólová diskografie obsahuje asi dvacítku alb. Já si ho právě připomínám albem Rock´n´Groove z roku 1981, které si na youtub...

 Porcupine Tree jsem poznal teprve před pár měsíci...a už jsem tu o nich i psal....ale oni mě prostě hrozně baví....tohle je jejich zatím nejvíc psychedelické album, které jsem slyšel....

 Zpěvačka, kterou jsem slyšel už před lety, pak ještě několikrát...Vždycky mě uchvátí...Dneska jsem ji viděl ve streamu ze studia, zřejmě z Berlina. Je výborná zpěvačka a navíc ještě okouzlující žena. Je skvělá! Tady je její pár let stará věc, také s těmi mistry berlinskými....

 V roce 1990 vydal Panton společné album výjimečných osobností české alternativní hudby Oldřicha Janoty a manželů Vojtěcha a Ireny Havlových s prostým názvem Oldřich Janota. Ještě ten samý rok Panton vydal i magnetofonou kazetu s názvem Neviditelné věci. Jsou na ní kromě snad dvou úplně jiné písně, ale evidentně je to stejná nahrávka. Kolik materiálu Janota s ostatními spoluhráči ( nejen s Vojtěchem a Irenou Havlovými) nahrál! Obě verze jsou plné křehkých a hlubokých, meditativních písní. V tehdejší atmosféře alba trochu zapadla, ale pro určitou část posluchačské obce to byly události. Já jsem se k hudbě Oldřicha Janoty i manželů Havlových dostal o několik málo let později prostřednictvím Neviditelných věci poprvé a byl jsem naprosto unešen. Dodnes je to pro mě setkání zásadního významu. Po letech si tyto písně připomínám prostřednictvím Youtube (V roce 1996 vyšla reedice LP verze na CD).

Max Richter je současný, v Německu v roce 1966 narozený, od svých desíti let v Anglii vyrůstající britský skladatel současné klasické hudby, ale i hudby přesahující žánry a obory, spolupracující s umělci z různých jiných žánrů, pracující na hudbě pro divadlo, balet i film, mající za sebou mnoho zajímavých projektů a mimo jiné i přes milion prodaných desek. Z jeho projektů je zajímavá například spolupráce s britskou elektronickou skupinou Future Sound of London. Ale hlavně jeho sólové projekty. Ty mě baví. Poklidné, relaxační, přitom hluboké. V roce 2015 vydal Max Richter svůj projekt Sleep, osm a půl hodinovou hudbu ke spánku. Klidná, pomalá hudba složená pro klavír, violoncello, dvě violy, dvě housle, varhany, sopránové vokály, syntetizátory a elektroniku může být tím nejpříjemnějším, co jste v životě slyšeli. Soubor skladeb je prostě možné nazvat osmihodinovou ukolébavkou. Richter se inspiroval skladbami Gustava Mahlera. Je to protiklad k uspěchanému neklidnému světu plnému podnětů,...

Hand. Cannot. Erase je čtvrté sólové album britského hudebníka Steve Wilsona. Před asi rokem jsem objevil postprogresivní rockovou kapelu Porcupine Tree a okamžitě jsem si je oblíbil pro jejich nevšední a přitom tak známý sound. Steve Wilson byl kapelníkem téhle skupiny. Od zhruba roku 2003 tvoří sólově. Jeho hudba je inteligentní, zajímavá s odkazy ke skupinám jako Pink Floyd nebo King Crimson.  Hand. Cannot. Erase je album z roku 2015 inspirované příběhem ženy, která zemřela ve svém bytě ve velkém městě a kterou více než dva roky po její smrti nikdo nepostrádal, ačkoli měla rodinu a přátele.

Cheikh Lô vypadá jako trochu záhadné zaklínadlo, ale je to jméno senegalského zpěváka a hudebníka, který se narodil v roce 1955 na území státu Burkina Fasso. Od poloviny 70.let působil v různých orchestrech, poté přesídlil do Senegalu a pracoval na svojí kariéře. V roce 1995 se domluvil s tehdy už světové známým senegalským zpěvákem Youssou N'Dourem a ten mu vyprodukoval první samostatné album. Jmenuje se Ne La Thiass a mělo celosvětový ohlas. Zároveň se dobře trefilo do stále sílícího zájmu o africkou hudbu. Já jsem africké zpěváky také už v polovině 90 let poslouchal, ale jméno Cheikh Lô mi zůstávalo utajeno. Jsem rád, že jsem se s ním seznámil, jeho hudba je totiž skutečné skvělá, velice pozitivní a osvěžující.

můj nový objev...skupina porcupin tree...dikobrazí strom...a jeden z jejich dokonalých songů.... budu se jim věnovat víc...

Při psaní dnešních příspěvků poslouchám skvělou muziku od londýnského dua Still Corners. Bylo založeno v roce 2007 a tvoří ho hudební mág, skladatel a aranžér Greg Hughes a zpěvačka Tessa Murray. Skupina se pohybuje v pomalých snových aranžích, které jsou na anglické wikipedii označeny jako dream pop. Je to velice příjemná hudba jak poslechu, tak k nějaké práci na počítači. Uchváceně se hroužím do sladkého hlasu Tessy Murray a ťukám do klávesnice své povídání o židovských hřbitovech a jiných zajímavých místech. Jejich poslední album se jmenuje Slow Air.

The Necks jsou experimentální jazzové trio z Austrálie. V sobotu jsem již poněkolikáté navštívil v pražském Paláci Akropolis jejich vystoupení a byl jsem opět nadšen. Proto si dovolím vás s tímto zajímavým hudebním projektem seznámit. The Necks tvoří pianista Chris Abrahams, hráč na bicí a perkuse Tony Buck a kontrabasista Lloyd Swanton. Skupinu založili už v roce 1987, od té doby nahráli 15 studiových desek, podíleli se na společných projektech s mnoha známými umělci jako Nick Cave, The Swans nebo Underworld, spolupracují s jinými jazzovými hudebníky a vystupují po celém světě. Hudbu The Necks bych charakterizoval jako minimal jazz trance. Dlouhé, několik desítek minut trvající skladby jsou založeny na opakování jednoduchých motivů, jejich prohlubování a vršení dalších zvuků a zvukových ploch i pomocí "krabiček" - elektronických efektů. Skladby vždy začínají pomalu, jako by hudebníci hledali společný výraz, brzy se však rozvíjejí do mnohovrstevnatého jednolitého zvukového pr...

Celý dnešní večer mě provází kapela Ten Years After. Je to blues rocková skupina s psychedelickým nádechem, která měla své nejsilnější období na přelomu 60. a 70. let. V Nottinghamu se z různých místních kapel zformovali The Jaybirds, kteří se v roce 1966 přemístili do Londýna, kde se přejmenovali definitivně na Ten Years After. Údajně na počest roku prvních úspěchů Elvise Presleyho. Od roku 1967 vydali v rychlém sledu několik alb, vesměs úspěšných. Kapela byla známá energickými živými vystoupeními vyšperkovanými kytarovým uměním Alvina Lee, který byl považován za jednoho z nejrychlejších kytaristů vůbec. Skupina ukončila činnost v roce 1975, ale od roku 1988 zase nepřetržitě funguje, i když už bohužel bez Alvina Lee, který zemřel v roce 2013. Ve Španělsku v hotelu. Ten Years after střídají hardrockové těžké bluesovky s rock´and´rollovými vypalovačkami i jemnými zpívanými písněmi v kalifornském psychedelickém stylu. Takovou je i píseň Circles, která vyšla na čtvrtém studiovém albu Cric...