z duše smršť

včera jsi byla karkulka co odpočívá na pasece anebo číhá na vlka který se jen tak toulá lesem? dneska máš zase culíčky a pohled samá nevinnost vlkovi cukají oči za víčky ve stresu hryže starou kost (s několikadenním zpožděním pro slečnu rézu)

Tak trávím svůj vyměřený čas němě ve zvucích, které mě obtírají. Jen se na dlouhé minuty tahám za vous, na jedno místo zíraje. Tolik tichých nezájmů projde mi hlavou... podnětů, na něž se nezeptám jako bych pyšně věděl, ale já nevím. Jen mě nezajímá, jak je to posté jinak a stále stejné. Tak trávím svůj čas a zůstávám u vědomí, přítomen s lidmi, kteří na mě mluví. La Paka Nueva, březen 2005

teď když tě mám pod kůží tak do podhoubí s tebou půjdu líbat tvoje podpaží když zoubky jsou jak láska čistý znamínka ti spočítám a růže tvojí zlíbám lístky když zamotám se do tvých vlasů vyletím do povětří umřít za tvou něžnou krásu

včéra jsme šli se slečnou há vnějším obloukem, kde je plakátovací plocha. "cože?" povídám, a ještě: "fuj!" povídám. "co je?" ptá se slečna há. ukázal jsem na plakát inzerující nový "hit muzikál" děti ráje. autor sagvan tofi. mezi tvůrci a účinkujícími celá řada za bolševika velice aktivních "umělců". slečna há nechápala, nevěděla, kdo je kdo. takže, jestli je tu někdo ještě tak úžasně mladý, že si nepamatuje ani pavla horňáka ani markétu muchovou, tak jen pár slov. sagvan tofi je neumětelský frajírek, který neumí ani hrát ani zpívat. účastnil se natáčení filmů jaroslava soukupa kamarád do deště a vítr v kapse, a to v hlavních rolích. další podobný film bez tofiho byl láska z pasáže. michal david, františek janeček a boris janíček zase kurvili hudební vkus generace dospívající v 80. letech. všichni tito vytvářeli obraz typický pro tuto dekádu, jak ji asi nejlépe zobrazil režisér vít olmer ve filmu bony a klid. vexláci, děvky, komedianti,

...a taky snad tam, kde ještě to jde. jeli jsme na slovensko. o slovensku až potom. jeli jsme se slečnou há. o té taky jindá. teďky o tom stopu. kdyby minulou středu vytrvale nechcalo, kdo ví, jak by to dopadlo. ideální představa stopu až na slovensko zmizela v dešťové cloně, ve které řidiči nevidí, nechtějí vidět, jsou opatrní a nechtějí nic promočeného do auta. tak na bus. v brně pařák. 30 stupňů. tramvaj končí na půli cesty. všude rozkopáno a žhavo asfaltovo betonově. propocení slézáme na dálnici. okamžitě policie. a zase zpět. horko, asfalt, beton, tramvaj. centrum brna. a zase busem. druhej den to šlo. z hradiště plného uhrů na správný směr na brod, taktéž uherský, pak směr hranice a hned auto až do prievidze a hned zase až do zvolena. mimo dálnice to furt jde. dobrá zpráva. a jak zpět. v bystrici s cedulkou ba, jako blava jako bratislava. po třech hodinách marnosti pauza. po letech jsem už klidnější. po pauze to najednou šlo. až do blavy. a tam konec. prosím vás, v bratislavě smě

to, co bylo za posledních 30 let, se tu ještě ukáže. jestli to bylo, jestli to nebylo blbě všechno, jenom něco. jestli duše spočine uprostřed tý smršti jako v oku tornádu a tam si bude jen tak blahem hekat a mručet. teď může bejt téma ta wolność nebo taky, že můj komp je stará kráva, a než něco udělá, tak bych sežral kilo meruněk a ještě se z nich posral. k tej wolności je to těžký takhle od čaje. sencha. do zhongu. to může bejt óm mäni pädme húm. pak zapomeneš, že i ty máš bejt padme húm. jako se to stalo jednomu poustevnikovi ve slaným. to pokušení nebejt v tý wolności je tu vlastně furt. na čem si ujedeš? na čem ulpíš? na dobrých úmyslech? peklo. další. na svojí holce, ale né jakože špatně nějak, jakože ji máš rád prostě. peklo. další. ujedeš si na tom blábolení o tý wolności, na blábolení o čemkoli. proto mám teďky blog. bláblog. blábolení o čemkoli je moje průvodkyně na cestě do pekel.