Vysoké Mýto, město vysokých věží a mohutných bran, město, které ctí svého krále, město vydechující středověk v každém průvanu větru v ulicích spojujících zachovalé brány středověkého opevnění. Během té studené a větrné hodiny, kterou jsme prohlídce města věnovali, na nás neustále odněkud shlížely věže tohoto města. Města slavné historie, ale poněkud nudné a šedivé přítomnosti. Vždyť jsme přijeli namlsaní z Litomyšle, kde jsou památky doprovázeny penziony, hotýlky, hospodami a restauracemi v hojném počtu. Tady to vypadalo jako před pár lety ve Slaném. Prohlédnete si památky v liduprázdném městě a nakonec skončíte v jediné restauraci, která má otevřeno. V ní dostanete hnusné jídlo, nad kterým se nakonec málem válíte smíchy, protože něco takového jste už dlouho nezažili. Nevyužitý turistický potenciál tady bije do očí. Škoda, ale je to boj vysokomýtských, ne náš...
