z duše smršť

Miroslava Žbirku jsem poprvé slyšel v československých médiích ještě jako člena skupiny Modus a už v tomto raném věku sedmi osmi let jsem přirozeně zachytil opravdu kvalitní příjemné písničky jako Úsmev a Dievčatá (největší hit Modusu Ja, ty a moj brat patří do období dávno a dávno po Žbirkovi a Gombitové). Od alba Sezónne lásky, to mi bylo deset a jel jsem poprvé na tábor, což se hodí, jsem Mekyho nejen vnímal díky starší sestře a novému gramofonu v novém bytě, ale i uměl zazpívat jeho písně. Atlantida mě naplno zasáhla a já ji velice prožíval, zatímco Biely kvet se zas příjemně prozpěvoval a působil uvolněně. Ale naprostá pecka přišla v roce 1984, když mi bylo dvanáct a ségra koupila zbrusu novou desku Mira Žbirky, tenkrát se mu v médiích ještě tolik Meky neříkalo, protože to halt zavánělo Západem, a ta deska se jmenovala Nemoderný chalan. A mně bylo 12. Velice intenzivně jsem vnímal písničky, některé z nich nezněly moc rockově, ale měly velice silný rytmus a byly bohaté zvukově díky

Bílenec je malá vesnice, která je navíc neprůjezdná, takže se do ní podívá málokdo, ačkoli leží hned vedle karlovarské silnici, a to ve sjezdu od jesenické křižovatky k Petrohradu. A je to škoda, že se do ní málokdo podívá, protože úplně na konci té slepé vesničky stojí krásný barokní kostel sv. Máří Magdalény, který je tedy krásný, i když je v dost špatném technickém stavu. Pod návrším s kostelem stojí zrekonstruovaná mariánská kaplička a dotváří malebnou kompozici místa. Kostel v Bílenci je připomínán už k roku 1352, ale byl zničen během Třicetileté války. V roce 1751 byl postaven tento barokní, ale jeho architekt zřejmě není znám. Ke kostelu vede alej do mírného vrchu, okolo něj se rozprostírá malý hřbitov, na který se vstupuje branou pod kostelem. Bránu střeží dvě barokní sochy, údajně sv. Jana (ale kterého?) a sv. Pavla. Po třicetileté válce tu zůstalo jen osm hospodářů, všichni německé národnosti, V roce 1930 žilo v obci necelých 250 obyvatel, z toho asi pětina Čechoslováci. Na h

Není tedy Pěterburg jako Petrohrad. Bystří čtenáři již tuší, že jde o obec ležící na rozhraní Středočeského, Ústeckého a Karlovarského kraje a také ležící přímo na takzvané Karlovarce, tedy silnici 6/I, která je postupně nahrazována novými částmi D6, jak se to již projevilo u nedalekého Lubence. A tady opět Petrohrad trochu mate motoristu, který projíždí krátkou rovinkou a po obou stranách míjí domy. Na jedné straně silnice je Petrohrad a na druhé Černčice. To je ta strana, kde je pizzerie. A kdo odbočí na tu petrohradskou stranu, projede skrz domy, vjede do volné krajiny, projede okolo bývalého pivovaru a po jednom a půl kilometru dojede k zámku Petrohrad. No a tam stráša. Jinak tedy ten pivovar, okolo kterého se jede, je neuvěřitelně výstavní budova, architektonicky vymazlená do nejmenšího detailu. Aby ne, když jejím autorem je slavný architekt Josef Zítek. Budova pivovaru a sladovny v Petrohradě se tak může postavit do řady Zítkových děl třeba vedle budovy Národního divadla. Pivovar

Židovský hřbitov v Karlových Varech se nachází v těsném sousedství městského hřbitova, původně katolického, a hřbitova evangelického, s nimiž tvoří jeden komplex pohřebišť chráněných jako kulturní památka. Byl založen koncem 60.let 19. století a je stále funkční. Nás překvapil svou velikostí a počtem náhrobků. Těch je okolo sedmi stovek a rozloha hřbitova činí necelý hektar. Hřbitovu vévodí krásná obřadní síň. Brankou vedle ní se na hřbitov vchází. Najdeme zde náhrobky z konce 19. století v novogotickém slohu, mnoho náhrobků secesních, klasické vysoké stély umělecky nerozlišené, náhrobky funkcionalistické. Pochováno je tu mnoho významných osobností, místní průmyslníci jako majitel sklárny Ludwig Löwi Moser, rabíni, lékaři a podnikatelé. Je zde i místo, kam byla původně do jámy naházena těla obětí útrap pochodu smrti, později přenesená na vedlejší městský hřbitov. A také náhrobky z posledních sedmdesáti let. V řadách poválečných přistěhovalců se také nacházely osoby židovského vyznání,

Když se mě před asi třemi lety ptal moderátor Aleš Háma při natáčení soutěžního pořadu Kde domov můj? na moje záliby, zmínil jsem mimo jiné i funerální turistiku. Zkušeného entertaimentera to nezaskočilo a doporučil mi k návštěvě hřbitov v Karlových Varech. Slíbil jsem, že karlovarský hřbitov určitě navštívím. Na konci letošního října k tomu konečně došlo. A mohu panu Hámovi za jeho tip jedině poděkovat, protože Ústřední hřbitov v Karlových Varech je skutečně nádherný park s mnoha vzrostlými stromy, loukami, zákoutími a terasami, na kterých stojí v řadách honosné hrobky karlovarských měšťanů, lékařů a podnikatelů, v čele s těmi nejznámějšími jako jsou rodiny Becher a Mattoni.  Hřbitov je funkční od přelomu 50. a 60. let 19. století, kdy definitivně nahradil starší městské pohřebiště u kostela sv. Ondřeje, které je přeměněno v park a nazývá se Mozartovy sady. Ústřední hřbitov se nachází na okraji městské části Drahovice a je posazen pod svahem se známými karlovarskými vyhlídkami Tři kří