z duše smršť

Vrch Louštín je druhým nejvyšším vrcholem ve Džbánu. Zvláště výrazně je patrný z hlavní karlovarské silnice mezi Řevničovem a Krušovicemi. Z Krušovic je na něj také nejprudší výšlap. Naopak nejjednodušší cesta na něj vede od řevničovského nádraží schovaného v lesích. Tak jsme šli dnes i my. Zpět z vrcholu Louštína do Maxovy obory a přes Kluk k nádraží. Dnes to snad ani nebylo o tom, kdo nebo co je nejvyšší, nejbližší nebo nejvzdálenější. Dnes to bylo o prudkém jarním slunci, o azurově modré obloze, o zasněžených cestách a o nádherných stromech. Buky, duby, sosny, modříny i smrky se tyčily k té modré obloze jako kdyby na ni chtěly dosáhnout a do té šmolky se celé ponořit. Tak i my jsme se opájeli nebeskou modří a vděčně nastavovali své tváře slunečním paprskům. První jarní výlet se vydařil!

Všichni už čekali jaro a my jsme si naplánovali výlet na brdský Olymp - Plešivec. Ale páteční kalamita trvala i v sobotu ráno a měnila plány asi nejen nám. Do toho se ještě na autě rozbil stěrač a my jsme si netroufali zapojit se do hromadných bouraček cestou okolo letiště a dál na Beroun. Zakoupili jsme nový stěrač a vymýšleli náhradní řešení. Lesy okolo Bilichova přišly nám jako vhodná varianta výletu, kterého jsme se nechtěli vzdát hnáni potřebou chodit přírodou. Než jsme dojeli k zichoveckému pivovaru, přestalo sněžit. V pivovaru nám nedali na odpoledne rezervaci, neboť měli úplně plno. Ale ani to nás neodradilo. Následovala řádná přezouvací příprava a mohli jsme vyrazit. Prošli jsme okolo několika místních pamětihodností a přišli do sousedního Bilichova. Tady jsme se napojili na modrou turistickou stezku a sešli do údolí Zlonického potoka k bilichovským rybníkům. Tam jsme značku opět opustili a vydali se po lesní cestě proti proudu potoka. Čerstvým sněhem zapadaná cesta, rybníky p

Intenzitu a délku zimní deprese přímo umocňuje intenzita a délka slunečního svitu. Po zamračených ani teplých ani studených dnech, kdy tvor jen čekal, zda jeho svíce osudu bude sfouknuta či zrovna jeho bolavá záda se pohrabou vstříc dalšímu jaru, přišly arktické mrazy, "ochromily", jak z oblibou píšou média, půl Evropy, a kromě prvotního teplotního šoku a každodenního ranního škrábání skel auta přinesly několik dnů zaplněných Sluncem. Na to každý čekal jak na smilování. Navzdory silnému mrazu se našli odvážlivci sportující i v podvečer všedního dne na zamrzlých slánských rybnících, na tom větším, Novém rybníku,vybudovaném v 50. letech 20. století, námi Slaňáky familierně zvaným Novas, i na tom menším, starším, zvaným Červeňák. O právě končícím víkendu mrazy povolily a počet sportovců na obou zmiňovaných vodních plochách stoupnul. Led zalitý Sluncem, křupající a svištící pod nohama míhajících se postaviček s hokejkami i bez a jako vrchol všeho (zřejmě) podomácku sestrojený &qu