z duše smršť

Je ta Cluj nebo ten Cluj?

Hele, viděls ten gól, jak dal ten Hubník? Tak poslouchej, Sparta dala dva parádní góly hned po sobě, ten první hlavou vostře po centru, ten druhej vykoumal právě ten Hubnik. Odvrácenej centr na hranici pokutovýho území, tam ho hráč přes hlavu vrací nebo chce střílet a Hubník, jak vidí, že se napřahuje, tak vyrazil vpřed a hlavou přesně trefil v běhu ten nakopnutej balón, brankář to vyrazil a on to ještě v pádu kopnul do brány! Jak potom zářil, to je radost ze života, jak má bejt. To jsou ty dojemný chvíle, který zažíváte s Romanem Hubníkem, ve vlastním obejváku, s lahváčem nebo něčim v ruce. Fotbal - hra dojemná.

na říjnové zvyklosti přišlo hnusno docela brzy. teď je zas trochu líp, ale v člověku už zůstal pocit, že do konce března líp nebude. sice naposledy v roce 2007 byl takový leden, že se i večer dalo chodit venku v tričku, ale na to se nedá spoléhat. i za polojasna je chladno a slánskou kotlinu ovládá lezavé mlhavo. rýmu jsem dostal už po prvním ochlazení před svatým václavem. smrkal jsem litry hlenu a modlil se, aby mi nachlazení nenapadlo průdušky. stejně jsem věděl, že k tomu dojde. došlo po dalších třech týdnech. nezbývá než si vlastně blahopřát, že za stavu, kdy opravdu peníze nemám, nemůžu chodit mezi lidi, to znamená do hospod. jen si to spočítejte, vy praktičtěji založení, kteří se musíte navíc sami živit. koupíte víno, stáčené do petky, dáte za litřík a půl devět pětek. pokud se šetříte, máte to za pětačtyřicet na den, já momentálně za třicet. třicet je jedna točená plzeň. desítku nebrat. tolik počty. navíc víno je jediný alkohol, který v tomhle stavu můžu pít. na průduškách neus

ten víkend měl bejt hektickej, taky nakonec hektickej byl, ale trochu jinak. byl naplánovanej turnaj v nohejbale. velká akce, přes dvacet týmů přihlášenejch, sudy piva, uzená kýta a další věci k tomu, včetne choreografie úvodu. v pátek jsme se slečnou há ani nekoukali na film, což je jinak naše oblíbená páteční činnost, ale brzy jsme zalezli a zalehli. stejně jsem měl v sobotu ráno pocit, ze se dá spát i dýl. spal u nás vilda a zjistil, ze to nedomyslel s oblečením. tak jsem mu něco půjčil a vyšel na balkón ověřit situaci. venku bylo strašně hnusně, pršelo a byla zima. v tu chvíli jsem považoval turnaj za odpískaný. ne tak někteří jiní. někdo by sportoval i za právě probíhající apokalypsy. pršet nepřestalo ani na minutu, přesto se našli tací, kteří tvrdili, že už neprší, a pak ještě přijel jeden člověk z prahy a ten pořád tvrdil, že podle radaru za hodinu nebude. pak se začala trochu vyvolávat hysterie a většina odhlasovala, že turnaj bude. v okamžiku, kdy jsme začali vyndavat věci z a

minipohádka, hlavně pro slečnu rézi bylo, nebylo. šel jednou vagónem vlaku metra postarší pán, který vyžadoval potvrzení práva jízdy. došel ke mně. "mám esemesku," povídám. "no to mi nepude," oznamoval už předem skoro omluvně revizor. "no zkuste to,ale ono mi to nešlo už tamhle," kývl neurčitě k pánovi, se kterým se předtím déle dohadoval. vytáhl jsem telefon a ukázal pánovi číslo z esemesky. "no vidíte, nejde to....no to ne tohle, řekněte mi ho ještě vy sám, pro jistotu, máte lepčí voči.....ne...nejde to...to není kontrola na úrovni, to já ukončím," zlobil se pan revizor. a pak se mě ještě před odchodem z vagónu zeptal: " a víte co je horší než prasečí chřipka?" "no to nevím," povídám. "svinskej kašel, pane, pěknej den a na shledanou!"

chvilka pomoci je lepší než deset dní soucitu je téma úvahy, kterou si slečně há a jejím spolužákům zadala paní profesorka na češtinu. je to jasné. chvilka pomoci je opravdu lepší než deset dní soucitu, obecně se v evropské civilizaci směšuje soucit a lítost. je to dáno tradicí křesťanské lásky a starých rodinných vazeb, které hodně za posledních sto let zdegenerovaly. moderní člověk spoléhá na specializované služby, které skutečně lidem pomáhají ulehčit utrpení. lidé ale často cítí vinu za to, že člena své rodiny umístili do náhradní péče. citově je to mate. když nebudou sebe ani onoho dotyčného litovat, ale budou s ním soucítit, uvědomí si, že ona pomoc je lepší než jejich soucit. téma se ale může také týkat těch, kteří rezignují na soucit a lítost a pohybují se světem nelítostně. jsou to osamělí bojovníci,prázdné nádoby. potkají někoho, komu je třeba pomoci, pak mu pomohou a více se o věc nestarají. to je pak chvilka pomoci určitě užitečnější než deset dní soucitu. a proč by se vlas