z duše smršť

Hrad Řebřík stával na úzkém hřbetu, kterým vrcholí svah nad soutokem Svatopetrského a Pařezského potoka. Je zmiňován k roku 1318 a jeho pravděpodobným stavitelem je Markvart z Řebříka, zřejmě člen rodu pánů ze Žerotína. Majitelé se střídali, jedním z nich okolo roku 1410 byl Petr Prase z Chrástu, což tu uvádím, protože je to vtipné jméno. Posledním majitelem byl Burian ze Švamberka, poté byl roku hrad 1495 vykoupen a připojen k rozsáhlému křivoklátskému panství. Od té doby pustl a dnes z něj prakticky vůbec nic nezbylo. Jen studna na vrcholu hřbetu naznačuje, kde stávalo jádro hradu. Tam stál i palác jako jediná výrazná stavba v jádru hradu. Stísněný prostor více neumožňoval. Dvě oddělená předhradí se také nezachovala, na jednom z nich byla postavena zvonice. Laicky řečeno - nic tu vlastně není- Ale je to atraktivní terén, který stojí za to prolézt. Celá lokalita Řebřík tvořila významný celek s hradem, dvorem, malou vsí, kostelem a rybníkem s haltýřem. Dnes stojí u silnice jen kostel a

Biskoupky jsou malá úhledná vesnička vzdálená šest kilometrů východně od Radnic. Nad západním okrajem obce stojí na úbočí vrchu Bašovka železná konstrukce s vrcholvým ochozem a plechovou boudou. Rozhledna tu stojí od roku 2019, měli jsme tedy štěstí, že jsme tudy nejeli o více než rok dříve, protože bychom se na žádnou rozhlednu nedostali. Na její stavbu byla použita nepoužívaná konstrukce z majetku místních hasičů a rozhledna také slouží jako protipožární pozorovatelna právě pro hasiče. To vysvětluje celkově vojenský vzhled rozhledny i boudy na jejím vrcholu. Rozhledna je vysoká 13 metrů, na ochoz ve výšce deseti metrů se musí vylézt po úzkém železném schodišti. Pro objemnější osoby to není úplně snadné, ale počítalo se hlavně s hasiči, kteří jsou štíhlí a mrštní. Na okně boudy je vylepen znak Sebečic, pod které Biskoupky patří. Je na něm jak trilobit odkazující k blízkým nalezištím, tak i jezevec, častý obyvatel zdejších hlubokých lesů. Jezevky se jmenuje i nedaleký vrch, jeden z mno

Při psaní dnešních příspěvků poslouchám skvělou muziku od londýnského dua Still Corners. Bylo založeno v roce 2007 a tvoří ho hudební mág, skladatel a aranžér Greg Hughes a zpěvačka Tessa Murray. Skupina se pohybuje v pomalých snových aranžích, které jsou na anglické wikipedii označeny jako dream pop. Je to velice příjemná hudba jak poslechu, tak k nějaké práci na počítači. Uchváceně se hroužím do sladkého hlasu Tessy Murray a ťukám do klávesnice své povídání o židovských hřbitovech a jiných zajímavých místech. Jejich poslední album se jmenuje Slow Air.

Terešov je obec, která patří k širšímu Rokycansku, v tomto případě k okolí Radnic. Přestože městečko Radnice je největším sídlem v tomto mikroregionu, tak nejstarší židovská obec byla právě v Terešově. Vyprávějí se historky o Židech, kteří prchali za vlády Vladislava Jagellonce z Prahy před morem, ale to opisuje jeden autor od druhého a jistého není nic. Traduje se, že hřbitov mohl být založen roku 1623, ale jistota je až někde na konci 17. století. Nejstarší čitelné náhrobky jsou z let 1725 a 1729. V Terešově byla i synagoga a židovská ulice, v polovině 19. století tu žily asi dvě stovky osob židovského vyznání. Opuštěnou a zchátralou synagogu zbořili v roce 1964, zachovala se fotografie, kterou jsem zcizil. Samotný hřbitov leží u silničky spojující Terešov s vesnicí Bílá Skála a to nejdůležitější na něm je, že se opravuje. Zřejmě z podnětu pražské obce, která se stará o památky na většině území Čech. V přední části hřbitova jsou novější náhrobky a na těch se právě pracuje. Starší náh

Podmokly jsou vesnice, která leží na plošině vysoko nad údolím Berounky zhruba v místech, kde leží známé Skryje nebo Zvíkovec, přes který se do Podmokel jede. Co se týče moderních dějin, tedy myšleno od vzniku Českého státu, tak jsou Podmokly známé od roku 1045. Ale tato místa musela být známá už patnáct stovek let předtím. Jinak by tu kdosi neukryl poklad zlatých mincí v bronzovém kotli. Mince byly keltské, ale víc se vlastně neví. Jestli byl poklad, neboli depot, jak říkají archeologové a numismatici, ukryt z důvodu ohrožení nebo jako oběť bohům nebo jako součást pohřebního rituálu, nevíme. A nedozvíme se to. Poklad nalezli v údolí potoka, který prudce padá ze svahu dolů k řece, místní chalupníci. Nalezli vlastně jen část pokladu, která byla odhalena uvolněnou podmáčenou zeminou po vydatných deštích. Kotel s depotem pak nechal vyzvednout zaměstananec knížete Fürstenberka, který se za pomoci drábů postaral i o to, aby vesničané vydali i to málo, co našli a rozebrali si domů. Majitel p

Židovský hřbitov ve Slaném je pohřebiště, které jsem nikdy za svého života až do letošního března nenavštívil. Učinil jsem tak až s kamarádem historikem Zdeňkem Víškem a skupinou přátel, jak o tom píšu v předchozím příspěvku . Židovských hřbitovů jsem navštívil u nás už jistě několik desítek, byla tedy skoro až ostuda, že jsem tak dlouho zrovna ten slánský vynechával. Při návštěvě hřbitova jsem si pořídil vlastní fotodokumentaci, jednu fotku jsem si vypůjčil, ale faktické informace jsem čerpal hlavně ze Zdeňkova článku ve Slánském obzoru z dubna 2014 Židovský hřbitov ve Slaném v proměnách času. Celková plocha hřbitova je asi třetina hektaru, ale hroby najdete pouze na asi třetině původní celkové plochy v západní části hřbitova. Na hřbitově je zachováno 97 náhrobků. Hřbitov byl založen v roce 1881. V té době existovala židovská obec ve Slaném asi 20 let. Během té doby pohřbívali slánští židé své zesnulé hlavně v Blevicích, kde je nejstarší židovský hřbitov na širším Slánsku. Po založení