z duše smršť

Pokračuji ve proletářských úpravách asijských jídel. Pokročil jsem až na thajskou anebo malajskou ulici, protože každý cestovatel vám řekne, že ty nejlepší jídla mají v těch nejobyčejnějších stánkách na ulicích. Já si dělám stánek doma. Je to tak snadné připravit!!! Nemíním se ve výsledku s asijskými pouličními mistry srovnávat, ale pokud mi to chutná podobně jako od českých Vietnamců, tak jsem spokojen a říkám si: Jak snadné je to připravit! Stačí udělat čtyři věci. Za prvé předem vědět, z čeho chci vařit a všechny suroviny si koupit. Za druhé najít si dobrý recept. Víc se mi osvědčily některé blogy, než známý apetitonline.cz. Za třetí si všechny ingredience dobře připravit před vařením, aby se člověk nedostal do chaosu. Za čtvrté co nejpřesněji dodržet vybraný recept, i když některé ingredience se mohou lišit nebo se liší množství. Například já jsem vařil ze zeleniny, ale i z kuřecího masa, což nedělám často, ale dnes jsem to udělal. Minule jsem vařil smaženou rýži , dnes smažené nud

na nedělní večer dobrý. přiměřeně sajkedelický, zahraný v klidu. jsou to hezcí lidé, pěkně oblečení... ten název maj teda divnej...

Neděle po večírku. Dokonce po kostýmním večírku. Ples upírů. A jiné havěti. Můj stav při ranním návratu domů dokládá přiložená fotografie. Ale vzhled může klamat. Já jsem neděli prožil klidnou, bezbolestnou a v druhé polovině dne jsem se pustil do vaření, které jsem prokládal sledováním hokejového zápasu v tv. Ve čtvrtek jsem sledoval populárního francouzského kuchaře Freda. Tentokrát projížděl Turecko, neustále na všechny něco brebentil francouzsky, někdy ty domorodce podezřívám, že ho mají za blázna. No a v Trabzonu se vetřel do malého podniku, kde turečtí chlapíci pečou místní pečivo různých tvarů. Při permanentním tvarování jedné placky vykládal, že je to "perla Trabzonu" a že se to jmenuje pide neboli turecká pizza. Placka se plní mletým masem a sýrem a peče. Potom ještě pekli takové otevřené bagety ve tvaru lodiček, které se také různě plnily. Měl jsem na to hroznou chuť. Tak jsem si už v sobotu ráno koupil ingredience. Recept jsem si našel na ty lodičky. Nebylo to tak

Poprosme ženu, krásnou hrobařku, by hlavu opilou nám pochovala a v živém hrobě do nás bez nářku kořínky prstů svých vrůst nechávala. Pak jednou, že tě znala zaživa, polštářem nocí hlavu podloží si, tvou nejdávnější píseň zazpívá a po posledním doušku si tě vzkřísí.

Dneska si vařím thajskou polévku. Nejsem žádný mistr, vařím jednoduchá a poměrně pragmatická jídla. Ale asijský týden v Lidlu, méně oblíbený z akčních programů pro české seniory, mě inspiroval k nákupu dvou plechovek kokosového mléka. A co jiného s kokosovým mlékem, navíc když v zelenině u tržiště měli jak koriandr, tak pěkné ostré papričky, odrůda Žluté torpedo. Ponořil jsem se do receptů a vybral jsem nakonec tento , přehledný a snadný. Z exotických ingrediencí jsem postrádal citronovou trávu a samozřejmě kafrové listy, to ani nevím, jak vypadá. Až přijde chvíle, najdu si je. Zase jsem disponoval zmíněným koriandrem. A zázvorem místo galangalu. Místo masa jsem použil uzené tofu. Rybí omáčka a limetka jsou samozřejmostí. Je to za chvilku hotové, jediné, co trvalo nějakou dobu, bylo povaření zeleniny na vývar. Polévku je pak za čtvrt hodiny hotová. Mám ji hotovou před sebou, za chvíli se do ní pustím. Zatím příznačně poslouchám píseň z alba M.Efektu Svět hledačů Stále hledám své vlastn

Je poměrně běžné vytvořit ze starého městského hřbitova park. Předpokládám, že je to ve všech větších metropolích jako Paříž nebo Londýn, určitě jsem nějaký viděl v Manchesteru, jeden takový berlínský jsem navštívil. Úpravou na park prošel po rekonstrukci hřbitov ve Velkém Meziříčí , když si vzpomenu na nějaký příklad od nás. Teď se rekonstruovaného starého hřbitova dočkala i Praha. Myslím, že to je možná významnější čin pro město, než by se na první pohled zdálo. Městské hřbitovy jsou nedílnou součástí historie města, jsou na něm zastoupeny umělecké dobové slohy a připomínají významné osobnosti z let minulých. Je to paměť kultury města. Je to relaxační a meditační zóna, kterých je v rušných a zaprášených městech jako šafránu. Je to i galerie pod širým nebem. Úroveň péče o svá pohřebiště je také výrazným znakem civilizační úrovně. Malostranský hřbitov sloužil jako pohřebiště asi dvě stovky let. Kulturně tedy spadá od právě vrcholící první fáze baroka přes klasicismus po historizující

Nejdřív jsem se ale na ten Pohořelec musel dostat. Na rozdíl od kolegy, který se tam z Vršovic, kde bydlí, svezl tramvají, já jsem nechal auto v ulici Generála Píky, přešel jsem okolo vojenských skladů a přes železniční trať na Kladno a Rakovník, za ní jsem odbočil do ulice Pod Hradbami a přes křižovatku pod střešovickou vozovnou zamířil do ulice U Brusnice. V ulici Pod hradbami je několik parádních vil, ve kterých sídlí několik různých velvyslanectví, například velvyslanectví Jemenu, Kazachstánu nebo Slovinska. Také je tam jeden velice pěkný funkcionalistický dům z let 1927 - 1928 projektovaný Ladislavem Machoněm. A také nedávno rekonstruovaná Traubeho vila německého architekta Bruno Paula z let 1928 - 1929. Těžko stylově zařaditelná vila dnes slouží Maďarské republice jako sídlo velvyslanectví. Na křižovatce ulic Milady Horákové a U Brusnice stojí rozsáhlá budova, ve které dnes sídlí část aparátu Ministerstva kultury ČR. Budova z let 1911 - 1913 je nejznámějším dílem architekta Josef

Příběh brilantního portrétisty, se kterým se rozejde žena. Banální téma a také se zdá dlouho, že děj bude poklidně plynout snad až do strany 2686. Ale tolik stran kniha nemá a děj dostane potřebné grády. Děje se tak za pomoci magických prostředků. Jak jinak u pana Murakamiho, který nemilosrdně nechává své čtenáře své knihy hltat a vytvářet si tak spánkový deficit, špatnou pracovní morálku, nesoustředěnost v běžných životních situacích a další patálie. Romantická chata vysoko nad pobřežím moře, Mozartova nebo Straussova hudba a poklid, který by nikdy nemusel skončit. Ale také záhadný soused v hi tech domě naproti přes údolí, tajemný temný muž z bílého Subaru a několik krásných žen, každá jiná. A dále příběh starého malíře, který dlouhá desetiletí skrýval tajemství z mládí. A samozřejmě komtur. Slovo, které nezná každý. A postava, která výrazně hýbne dějem. Tedy postava... vlastně idea. S hlavním hrdinou se pak čtenář řádně zapotí při náročné cestě vlastním nevědomím. Kdo je kdo v této h

silvestrovský večer jsem trávil ve 14. patře bytového domu v malešicích, jednom z nejmodernějších, jaké jsem u nás zatím navštívil. na velkou část prahy byl skvělý výhled, takže i navšechny bordely, blbince a rámusy, co se jich spoluobčané jen natropili. v malé, ale pestré společnosti, která se na večírku sešla, jsem si báječně porozuměl s v itálii usazeným íráncem harašem. povídali jsem si o legendě, která se vztahuje k jeho jménu, ale hlavně o musice. mimo jiné máme oba rádi tak zvaný progresivní rock. německou kapelu eloy jsem ale neznal.... tady je:

Druhé největší pražské pořebiště najdeme nedaleko toho prvního. Souvislou řadu řbitovů tvoří jak největší z nich - Olšanské řbitovy, tak níž položený Vinohradský řbitov, s ním propojený areál Strašnického krematoria a naproti přes ulici ležící areál bývalého evangelického řbitova. Vinohradský řbitov byl založen v roce 1885 a třikrát rozšiřován. Nejvíce hrobů a hrobek je z konce 19. století a začátku 20. až do konce první republiky. Svůj hrob tu měly v té době hlavně rodiny z vyšších vrstev společnosti. Najdeme tu náhrobky typické pro konec 19. století, ale také výjimečné stavby secesní nebo v moderních stylech po 1. světové válce. Některé hroby jsou skutečnými skvosty. V současnosti je zde přibližně 16 000 hrobů, přes 900 hrobek, přilehlý urnový háj má 4300 míst a 1850 míst v kolumbáriích. Je plně obsazen a pořbívá se pouze na uvolněná místa, případně do urnových hrobů a kolumbárií. Proti správní budově, okolo které se vchází z Vinohradské třídy vidíme centrální kříž, od něj vlevo pak

Kostelec u Křížků je stará obec jihovýchodně od Prahy nedaleko Jesenice. Je doložena u v 10. století, kdy zde byla zřejmě útulna pro poutníky, takzvaný Kalifáč. Už tehdy zde mohla vzniknout dřevěná kaple. V polovině 12. století je tu doložena rotunda. V polovině 13. století byla k rotundě přistavěna chrámová loď. Ta byla několikrát přestavována, ale kompozice, kdy z kostela jakoby vyrůstá rotunda, je zachována dodnes. Kolem kostela se rozkládá hřbitov ze začátku 13. století. U hřbitovní brány stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého.