z duše smršť

Mezisvátkový výlet do Brd byl dalším dílem v dlouhé řadě jednodenních zimních výletů pracovně zvaných Antisádlo. Jak je tedy zřejmé, cílem takového výletu je se po Vánocích trochu odtučnit, celkově vyvětrat všechny orgány a protáhnout nohy. Letošní výlet se odehrával mezi Dobříší a Mníškem pod Brdy a zúčastnili se ho čtyři lidé a dva psi. Přísně vzato se výlet neodehrával v Brdech, ale pod Hřebeny. Geografické a geomorfologické vymezení Hřebenů vůči nadřazeným Brdům je trochu problematické, ale my jsme se pohybovali v nižších partiích ve východní části Hřebenů. Obešli jsme dva nižší kopce s výškou okolo 500mnm, Aglaiu a Točnou a od Kytína jsme pak měli výhled na hřbet Vrážek s výškou 577 mnm. My jsme byli nejvýše zhruba u kytínské hájovny, a to 474 mnm. Výlet ale začal v Dobříši, kde se sešly dvě části naší malé expedice. Seznamování proběhlo bouřlivě hlavně u psí části výpravy. Po nezbytných záležitostech jsme mohli vyrazit a opustit prapodivnou směsici budov na dobříšském náměstí. Do

Liteň je městys nedaleko Berouna ležící na plošině mezi údolím Berounky a hřbetem Hřebenů. Je známý působením básníka Svatopluka Čecha a operní pěvkyně Jarmily Novotné. Dominantou Litně je zámek, který je původně středověkou tvrzí. V 17. století se stal majitelem panství hrabě Kuňata z Bubna a Litic a původní tvrz nechal přestavět na barokní zámek. Tentýž hrabě otevřel brány svého panství Židům a daroval jim pozemek pro synagogu, školu a hřbitov. Tak se v Litni usadila židovská komunita. Židé nevytvořili v Litni ghetto, ale žili rozptýleně mezi ostatním obyvatelstvem. Po téměř 200 letech dosáhla populace liteňských Židů 192 obyvatel. Po roce 1848, kdy se změnily zákony v celé monarchii, začal počet židovských obyvatel v Litni klesat stejně jako tomu bylo v jiných venkovských židovských komunitách. Židé se stěhovali do měst za lepší prací a často se během následujícíh desetiletí plně asimilovali. Z těch několika málo židovských obyvatel, kteří v roce 1939 v Litni a okolí ještě stále žil

Měl jsem na sobě vojenskou uniformu a nadřízený mi sděloval, že pojedu dělat správce na ostrov, jehož symbolem byla obrovská sopka, za jejímž vrcholem zářilo zapadající slunce. A najednou jsem tam byl. Vypadalo to tam jako v běžném turistickém resortu. Všude nízké bungalovy se stylizovanými špičatými střechami z banánových listů. Bistra, bary. Kuřecí sendviče, viděl jsem nápis nad jedním barem. Chtělo se mi na záchod. Zašel jsem za roh a tam byly záchody. Ale strašlivě zabordelené. Neodtékající, špinavé, prostě hnus. "Ani tam nechoďte," řekl jsem komusi, koho jsem míjel cestou ven. Střih Jedu na kole ve Slaném v oblasti zvané Habeš. Do kopečka slezu a kolo tlačím. Předjíždí mě mladá žena ve sportovním. Nahoře na kopečku, který zase už není v Habeši ve Slaném, ale někde v lese, na mě počká a povídá: "Vy máte na starosti dvbt2 pro severní Moravu?" "Ne, to nemám," odpovídám s úsměvem. "Já jenom, že jsem vás tam ráno viděla." Sen dále pokračuje kdes

Podzimní výlety českou krajinou do mlhy ponořenou mám rád. Nepálí slunce a dá se chodit celý den. Navíc krajina působí jaksi mysticky, zvlášť pokud se pohybujete někde, kde je prastaré osídlení, jako třeba právě zde, okolo řeky Berounky na okraji Českého krasu. Naším cílem bylo vydrápat se nad údolí řeky, dojít do Litně a zase sejít dolů k řece. Jak by se to cestovalo, nebýt Českých drah. Jeli jsme do Srbska, tedy ne do jihoslovanské země, ale do obce mezi Karlštejnem a Berounem, která své jméno dostalo zřejmě podle Lužických Srbů zde jako kolonisté dosazených, těžko po těch staletích říci, zda dobrovolně nebo nedobrovolně. Každopádně vlak se zaseknul v Karlštejně, jen čtyři kilometry od naší výstupní stanice a stál tam asi 20 minut. Nakonec jsme se ale do Srbska dostali a hned za nádražím začali jsme stoupat do prudkého svahu k osadě Koda. Osadu zvláštního jména tvoří několik domů, ale také je v okolí hodně trampských chat, protože tu trampové kdysi založili osadu Údolí děsu. Také tu