z duše smršť

Výlet, jehož hlavním cílem byla ohrada s koňmi Przewalského, kteří už dva roky spásají trávu na pražském Děvíně, a jehož zakončení mělo proběhnout ve známé máničkovské hospodě U Prince Miroslava, začal vlastně přestupem z vlaku na vlak ve stanici Praha Zličín. Dopravu ze Zličína přes Cibulku a Pražský Semmering totiž provozuje Klub železničních cestovatelů historickými vlaky. Z motoráčku jsme vystoupili na zastávce Žvahov. Prohlédli jsme si hlubočepský hřbitov s mnoha zajímavými náhrobky. Podél hřbitovní zdi jsme se pak vyšplhali úzkou stezkou na děvínskou plošinu. Před námi se otevřely skvělé výhledy na údolí Vltavy, pankráckou pláň a jižní část Prahy. Uprostřed pláně byl v roce 2021 vybudován výběh pro koně Przewalského. Divocí koně zde spásají travní porost, čímž by měli napomoci k návratu původních společenstev rostlin a živočichů. Výběh má rozlohu necelých 20 ha a koně se zrovna v době naší návštěvy pohybovali někde na druhé straně. Takže nepomohl ani dalekohled, který jsem výjim

Hřbitov pražské části Hlubočepy se nachází ve svahu pod hradištěm Děvín nedaleko vlakové zastávky Praha - Žvahov na Pražském Semmeringu. Byl založen roku 1897. Zajímavé je, že v centrální uličce nebyl umístěn kříž, jak je jinde na hřbitovech běžné.   Má pravidelný obdélníkový půdorys o rozloze půl hektaru. Nachází se zde necelá tisícovka pohřebních míst, márnice je z přelomu 19. a 20. století. Nejstarší hroby se nacházejí ve spodní jižní části hřbitova a podél východní a západní zdi. Velké množství hrobů od doby založení do poloviny 20. století má slušnou úroveň, najdeme tu hroby se zajímavým zpracováním, nevšedními motivy a originálními fonty písem. Pohřbeni jsou zde například příslušníci šlechtické rodiny Hergetů, vlastníků cementáren, cihelen a vápenek, rodina písničkáře Karla Hašlera, původem irácký matematik Tali al Maliki a také řada obětí bojů v květnovém povstání roku 1945. Pěkný předměstský hřbitov s klidnou atmosférou a zajímavými náhrobky. Návštěva se dá spojit s procházko

Místo na soutoku Dunaje s řekami Naabou a Regenem bylo osídleno už v době kamenné. První větší sídlo zde vybudovali Keltové a nazvali ho Radasbona. Ale to už bylo v době, kdy do Podunají pronikali Římané a Dunaj se brzy stal severní hranicí jejich říše. Keltské město obsadili a v roce 90 zde vybudovali pevnost. V roce 179 tu nechal postavit novou, daleko bytelnější pevnost Marcus Aurelius a nazval ji Castra Regina, pevnost na řece Regen. Ta se stala základem pozdějšího raně středověkého města. Pravděpodobně už v v římské době tu bylo založeno biskupství a město žilo dále i po zániku Římské říše. Na římskou pevnost tu zbylo několik památek v podobě zbytků opevnění.  Fragmenty zdi najdeme mimo jiné na východním okraji starého města nedaleko kaple sv. Erharda a nedaleko za rohem v severním křídle Biskupského dvora, do kterého byly zazděny zbytky brány Porta Praetoria. Spolu s Porta Nigra v Trevíru jsou to jediné dvě dochované římské brány na sever od Alp. Pozůstatky brány byly objeveny p

Kunratice jsou pražská čvrť na jihovýchodním okraji města, ale až do roku 1968 byly samostatnou obcí. Dnes tu žije okolo 10 tisíc obyvatel. Kunratice jsou poprvé zmiňovány na konci 13. století a jejich pojmenování pochází zřejmě od jména Konrád, ve středověku u nás oblíbeném. Mezi všemi svými sousedy jsou obcí nejvýstavnější. Najdeme tu zámek s přilehlým parkem, krásný barokní kostel, hřbitov a novou radnici. Na druhé straně Kunratického potoka stojí na kopci zřícenina Nového hradu, známého jako Kunratický hrádek, který nechal postavit král Václav IV., aby tu při lovu a pitkách mohl zapomenout na vážné státnické starosti. Přes hrádek ale naše cesta nevedla.  Brána nás zve do kunratického zámeckého parku, ale naše cesta začala na hranici Libuše a Písnice. Není nad to, než putovat se zkušeným lokálním průvodcem. V areálu vietnamského obchodního městečka Sapa se hbitě proplétal mezi davy, aby našel tu pravou restauraci, kde jsme dostali tu nejlepší kachnu. Po vydatném obědě a krátké prohl