z duše smršť

 V roce 1990 vydal Panton společné album výjimečných osobností české alternativní hudby Oldřicha Janoty a manželů Vojtěcha a Ireny Havlových s prostým názvem Oldřich Janota. Ještě ten samý rok Panton vydal i magnetofonou kazetu s názvem Neviditelné věci. Jsou na ní kromě snad dvou úplně jiné písně, ale evidentně je to stejná nahrávka. Kolik materiálu Janota s ostatními spoluhráči ( nejen s Vojtěchem a Irenou Havlovými) nahrál! Obě verze jsou plné křehkých a hlubokých, meditativních písní. V tehdejší atmosféře alba trochu zapadla, ale pro určitou část posluchačské obce to byly události. Já jsem se k hudbě Oldřicha Janoty i manželů Havlových dostal o několik málo let později prostřednictvím Neviditelných věci poprvé a byl jsem naprosto unešen. Dodnes je to pro mě setkání zásadního významu. Po letech si tyto písně připomínám prostřednictvím Youtube (V roce 1996 vyšla reedice LP verze na CD).

  Vezl jsem pytle s čajem kamsi do jižních Čech. Venkovská krajina s poli a sady a pak už městečko s dlážděnými ulicemi a obchůdky v přízemí domů. Našel jsem číslo popisné, které jsem potřeboval, a předal zásilku. Náhle jsem zjistil, že nejsem v jižních Čechách, ale v české vesnici v Banátu. Krajané okolo byli milí a mezi nimi stál můj kolega z práce M., se kterým jsem tam zřejmě přijel. Procházeli jsme městečkem a hovořili s lidmi. Na vršku nad námi se tyčila podivná stavba, která vypadala jako velká pec nebo prostě něco s komínem. Byl to kostel a my jsme vešli dovnitř. Stál tam kněz s šedivými vousy oblečený v jakýsi černostříbrný svetr, což byl asi kněžský oblek. „Dobrý den,“ povídá M. „Buna ziua,“ povídám způsobně rumunsky. „Buna ziua,“ odpověděl kněz, ale řekl to trochu jinak než já. „Ty jsi Rumun?“ zeptal se mě rumunsky. „Čech,“ vrtěl jsem hlavou, ale nevím, jestli mi rozuměl. Celé městečko působilo prvorepublikovým dojmem, ale nejen atmosférou, ale i tak nějak opravdově. Potka

 V České republice jsou desítky lokalit, kterým se říká Okrouhlík. Čistě geomorfologicky je okrouhlík skalnatý pozůstatek meandru a je to u nás poměrně vzácný útvar. Ale na mapě můžeme najít několik desítek rybníků, kopců a jiných útvarů s názvem Okrouhlík. Ve Džbánu jsou Okrouhlíky dva. Jeden najdeme nad obcí Líský, je to plošina s rozhlednou nad známou Lískou strání. Ten druhý je výrazný zalesněný vrch vypínající se nad údolí potoka Hasiny mezi obcemi Hřivice a Konětopy. Jako i jiné vrcholy ve Džbánu i Okrouhlík působí z jedné strany jako mohutná, těžko zdolatelná hora, a ze strany druhé je rozsáhlou plošinou s poli a chmelnicemi. Naše výprava Okrouhlík dobývala z té nejprudší strany, od hřbitova obce Hřivice. Cesta okamžitě stoupala prudce vzhůru a na necelém kilometru jsme nastoupali 170 výškových metrů. Někteří členové výpravy museli sáhnout do reservoiru svých sil. Se svými 444 metry nadmořské výšky je Okrouhlík dvacátým nejvyšším vrcholem Džbánu. Jeho vrchol je vlastně rozsáhlou

 Na jihovýchodním okraji Hradce Králové, za městskou čtvrtí Malšovice začíná oblast poměrně rozsáhlých lesů, které jsou protkány sítí turistických cest a cyklostezek. Nachází se tu také zajímavý typ pohřebiště, nepříliš častý v našich městech - lesní hřbitov. Pokud vím, tak lesní hřbitov najdeme také ve Zlíně nebo v Písku. Ten hradecký byl založen roku 1939. V centrální části hřbitova stojí vysoký dřevěný kříž, ale nenajdeme tu žádné monumentální a honosné hrobky. Naopak - hroby jsou menší, skromné, vytvořené zejména z přírodních materiálů. Tak, aby přirozeně splynuly se svým okolím. Z větších pomníků tu najdeme pomník rudoarmějců nebo českých vojáků, kteří zahynuli na misi v Afghánistánu. Součástí hřbitova je také rozptylová a vsypová loučka. Procházka tímto hřbitovem je jako procházka lesoparkem, včetně možného posezení na lavičce.   

Max Richter je současný, v Německu v roce 1966 narozený, od svých desíti let v Anglii vyrůstající britský skladatel současné klasické hudby, ale i hudby přesahující žánry a obory, spolupracující s umělci z různých jiných žánrů, pracující na hudbě pro divadlo, balet i film, mající za sebou mnoho zajímavých projektů a mimo jiné i přes milion prodaných desek. Z jeho projektů je zajímavá například spolupráce s britskou elektronickou skupinou Future Sound of London. Ale hlavně jeho sólové projekty. Ty mě baví. Poklidné, relaxační, přitom hluboké. V roce 2015 vydal Max Richter svůj projekt Sleep, osm a půl hodinovou hudbu ke spánku. Klidná, pomalá hudba složená pro klavír, violoncello, dvě violy, dvě housle, varhany, sopránové vokály, syntetizátory a elektroniku může být tím nejpříjemnějším, co jste v životě slyšeli. Soubor skladeb je prostě možné nazvat osmihodinovou ukolébavkou. Richter se inspiroval skladbami Gustava Mahlera. Je to protiklad k uspěchanému neklidnému světu plnému podnětů,

V půlce listopadu přijde vhod vytáhnout z pomyslného šuplíku nějaké ty fotky z jara a připomenout si svěžest rozkvetlé přírody i pěkný zážitek z vydařeného výletu. Dřevíč je dnes už poměrně známé a často výletníky a cyklisty navštěvované místo. Ještě před pár lety o něm spousta lidí ani neslyšela. Dřevíč splňuje cíle vlastivědné i přírodní. Leží v zajímavě tvarované krajině Džbánu, která skýtá množství tras pro výlety, a zároveň v krajině, kterou procházely dějiny dávné, předslovanské i dějiny raného Českého státu. Přiblížit se k Dřevíči lze různými prostředky a podle výstupního místa pak volit trasu. My jsme jeli ze Slaného autem a zaparkovali jsme na silnici číslo 23739 v lokalitě zvané U křížku. Ten křížek tam skutečně stojí.  Odtud je jen pár desítek metrů k Pochvalovské stráni. To je geologický útvar a také Národní přírodní rezervace. Odlamující se opuky vytvářejí svislou stěnu s balvanitou sutí na úpatí. Na geologické podloží jsou navázána různorodá společenstva rostlin. Na hr

 Před dvěma týdny jsme z husté mlhy zahalující celé Slánsko vyrazili na výlet do Úštěka a už za Roudnicí se nám krajina vynořila z mlhy. V Liběšicích i v Úštěku pak bylo krásně. Ale nevstoupí člověk dvakrát do stejné řeky. Když jsme zkusili ten samý trik znovu, neuspěli jsme. I za Roudnicí byla mlha, v Úštěku byla mlha a mlha se rozplynula až při naší poslední zastávce, ve Stvolínkách. Pak mi slunce svítilo hodinu do obličeje cestou domů a to bylo od něj asi tak vše. Na silnici od Mělníka ke Slanému už zase panovala hustá mlha. Ale nedá se říct, že bychom si výlet neužili. Viděli jsme spoustu zajímavých míst a netrávili jsme den doma zavření u televize nebo počítače. Naší první zastávkou byly Zahořany. Je to vesnice přilepená na známější Křešice, které leží u řeky Labe na silnici mezi Roudnicí a Litoměřicemi. Nad železničním přejezdem v Křešicích se zvedá vrch se zajímavým kostelem a zvonicí, ale musí se ten vrch objet z druhé strany.   Kostel je zasvěcený Nejsvětější Trojici a je to