z duše smršť

S Ivanem Blatným jsem se poprvé setkal díky knize Pomocná škola Bixley, kterou vydalo nakladatelství Torst v roce 1994. Fascinovaně jsem pročítal krátké říkánky, složené z postřehů, asociací, psané částečně česky, částečně anglicky (ale třeba i francouzsky nebo německy) a tušil jsem, že čtu něco výjimečného a zvláštního. Neměl jsem ale o autorovi žádné informace. Jak se čas a prostor plnil informacemi, zjišťoval jsem o Ivanovi Blatném víc a víc jsem četl jeho další básně. Vrcholem mé snahy o poznání Blatného života a pochopení jeho poezie bylo zakoupení knihy Básník (Román o Ivanu Blatném), kterou napsal a vydal Martin Reiner, spisovatel a nakladatel (ale také divadelní dramaturg, organizátor, literární teoretik...). Kniha vyšla v nakladatelství Torst v roce 2014. Pan Reiner se věnuje Blatnému již dlouhá léta. Z knihy je dobře patrno, kolik toho musel nacestovat, s kolika lidmi o Blatném mluvil, kolik archivních materiálů musel nastudovat. Zároveň dokázal podat životopis Ivana Blatného

Město Heřmanův Městec patří mezi města s bohatou historií židovské komunity. Židé se zde mohli usazovat zřejmě už od vzniku městečka jako kolonizátoři. Na počátku 15. století zde již existovalo židovské osídlení zcela prokazatelně a v roce 1570 zde žilo deset židovských rodin. Počet obyvatel židovského vyznání se vyšplhal až na osm stovek v polovině 19.století. Pak začal klesat ze známých příčin - zánik feudálního systému, stěhování obyvatel do větších měst a nakonec samozřejmě tragické události během 2. světové války. Původní židovské ghetto bylo odděleno branou od městského náměstí, ale v roce 1623 vyhořelo spolu s větší částí města. Potom, za období vlády hrabat Šporků nad Heřmanovým Městcem, byli židé přemístěni do míst, kde jsou dnes jen pouhé zbytky bývalého ghetta. Šporkové židům neobyčejně přáli a zvali další k přestěhování do městečka, které zřejmě bylo po třicetileté válce jen řídce osídleno. Na místě bývalého židovského města stojí synagoga a několik domů, ale také zde měli

Jméno Stanislava Segerta mi vůbec nic neříkalo, dokud jsem někde nenarazil na zmínku o knize o tzv. kumránských svitkách, kterou napsal právě tento muž. Zmínka o knize mě velice zaujala, a proto jsem si ji objednal v antikvariátu. Po přečtení knihy jsem svého rozhodnutí vůbec nelitoval. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavého nejen o samotných svitcích od Mrtvého moře, ale také o společenské a náboženské situaci v Palestině na přelomu letopočtů. A také jsem si samozřejmě zjistil něco o autorovi. Stanislav Segert byl český teolog, lingvista, hebraista, znalec semitských jazyků. Působil jako duchovní Českobratrské církve evangelické, po získání doktorátu přednášel v Praze, od poloviny šedesátých let 20. století působil ve Spojených státech amerických jako profesor biblických studií a severozápadních semitských jazyků. Publikoval asi 20 knih. Jednou z nich je i kniha Synové světla a synové tmy: Svědectví nejstarších biblických rukopisů. Kumránské svitky neboli svitky od Mrtvého moře jsou písemn

Že jsou v jednom městě dva židovské řbitovy, nemusí být až tak výjimečné. Takových měst je víc, ale prakticky vždy se jedná o řbitov starý, středověký či z počátku novověku, a řbitov nový, vybudovaný většinou v druhé polovině 19. století. Jenže v tehdejším Německém Brodě měli Židé zákazáno se usazovat od 15. století až do století devatenáctého a žádný starý židovský řbitov tam není. Kromě řbitova založeného v letech 1888 - 1890 je totiž v Havlíčkově Brodě unikátní tzv. tyfový řbitov. Během první světové války byly v Čechách, jako v klidné, válkou nezasažené části rakousko - uherské monarchie, umísťovány početné skupiny válečných uprchlíků z jiných částí říše. Byli to Italové, Istrijci a také Židé z Haliče a Bukoviny. Jeden z uprchlických táborů vznikl v právě v Německém Brodě, na místě, kde bylo připraveno vybudování psychiatrické léčebny. Tábor byl zaplněn vysoko přes míru, tísnilo se zde až 10 000 uprchlíků. Za tohoto stavu věcí se nelze divit, že v táboře vypukla epidemie tyfu. A pr