z duše smršť

...nemůžu nic. teda můžu, nejsem chromej, ale do očí a do nosu mi vlezly nějaký svinstva a já tu sedím jak chcípák a poslouchám střídavě telku a rádio...čtení vydržím pár minut, pak se mi oči zalejou slzama. psaní taky nevydržím dlouho. tak přemejšlím. že mi to je k ničemu, vím léta. nevadí, ještě mě přemejšlení nepřešlo. přemejšlím, jakej to má všecko smysl, když člověk sám sobě si připadá jako stará věc odhozená do popelnice, ale popelářema vyhozená, že jako ani v tý popelnici nemá místo. ošklivost z vlastní existence ostře se tluče s krásnejma slunečnejma dnama, trvajícíma už snad dva tejdny a na konec března ne úplně obvyklejma. zbytečnost a marnost zas jednou mě dostihly a ani nepotřebovaly žádný argumenty, aby mě přesvědčily o nesmyslu všeho. na to se může aplikovat tribunová sútra šestého patriarchy, četba knihy jobovy, poslech starých hebrejských písní, hodně africké hudby divokejch rytmů anebo třeba black uhuru....what i am longing for is some happiness...happinessis when you

..během přípravy sobotního oběda mě doprovázela a povzbuzovala úžasná kapela rumunských cikánů. ohniví chlapíci mají svůj podíl na skvělé chuti připravovaného jídla...

...při krátkém relaxačním prosurfování zpravodajských webů v práci jsem na idnes.cz narazil na článek o kysaném zelí. psali v něm, jak je zdraví prospěšné, což jsem nehodlal popírat, ale hlavně tam bylo pár receptů šéfkuchaře filipa žemličky. jeden z nich mě zaujal a hned druhý den jsem si podle něj připravil sobotní oběd... Na toto jídlo potřebujeme: kuřecí čtvrtky nebo stehna kysané zelí slaninu cibuli černé pivo sůl, koření (pepř, papriku, kmín) a brambory jako přílohu Vše je velice snadné. Zelí propláchneme a promícháme se slaninou nakrájenou na kostičky a cibulí nakrájenou na kolečka: Omytá kuřecí stehna z obou stran osolíme a okořeníme černým pepřem, paprikou a kmínem: Pekáček vyložíme směsí zelí s cibulí a slaninou, na směs poklademe kuřecí stehna a podlijeme černým pivem (na vaření se všeobecně hodí spíš méněstupňovitá piva, tedy nejlépe 10°): Vložíme do vyhřáté trouby a pečeme, dokud nemáme pocit, že by kuře už mohlo být měkké. Průběžně přeléváme pivem. Po nějaké hodině až hod

Co to je za chlapíka? Rychlobruslař? Motokrosař bez motorky? Chlápek, kterej se jen tak opírá o zábradlí? No jistě, hokejista, ale chybí mu hokejka. K vidění je v pražských Vokovicích před stadionem klubu HC Hvězda...

Nepíše se mi o této knize lehce. Přitom je to tak prosté. Mladá Esther je vlastně stejná jako její vrstevnice. Má talent na psaní, je na stáži v časopise v New Yorku, řeší své vztahy a budoucnost je pro ni jen otázkou, na jakou školu a do jakého kurzu se zapíše. Až do té chvíle, kdy upadne do těžkých psychických potíží. Deprese, apatie, bludy, sklony k sebevraždě. Pobyt v léčebně. Po nějaké době vyjde zdravá a vyrovnaná. A to je vlastně celé. Problém je v tom, že Sylvia Plath ve svém románu o Esther po nějakých deseti letech přesně popsala jeden úsek svého života a že ty psychické problémy jen tak nezmizely. Po vydání knihy neunesla tíhu světa a spáchala sebevraždu. Pod skleněným zvonem je víceméně prosté a nenapádné dílo. Ale je moc dobře napsané a je velice velice trefné. Nám mužům může poodhalit tajemství dívčí duše, mladým dívkám zas může nastavit zrcadlo vlastního prožívání. Sylvia se mohla stát velkou a úspěšnou spisovatelkou. Takhle se stala jednou z legend 60. let 20. století,

Když jedeme někam, kde to neznáme, čekáme tak nějak automaticky, že tam zažijeme nějaké překvapení. Méně překvapení čekáme v místech, která důvěrně známe. Dnes k ránu jsem zažil několik překvapení v prostoru mně dobře známém, mezi mým bývalým a současným bydlištěm, mezi dvěma paneláky, které dělí vzdušnou čarou asi 200 metrů. Scházel jsem prolukou okolo posledního domu staré Žižkovky, když tu z ní divoce vyrazil malý sveřepý mužík s vousy. V rukách držel nějaké střapaté zviřátko a pelášil vzhůru do kopce. Čekal jsem, že za ním vyběhnou četníci nebo jiný pronásledovatel, ale nikdo za ním neběžel. Namísto toho se před domy v Žižkovce začala vytvářet skupinka lidí. Posedali si na lavičky, já mezi nimi. Za rozsvícenými okny domu, kde se scházejí Adventisté sedmého dne, se oháněla koštětem matka známého slánského gynekologa, moje bývalá sousedka. Někdo ubalil jointa a zapálil ho. Najednou kolovaly jointy tři. A možná víc. Lidí bylo na ulici okolo deseti, vzadu skupinka známých tváří, všechn

...k sobotnímu úklidu a vaření...