z duše smršť

Kamenný muž nebo pastýř je známý objekt. Ví se, kde stojí. Neví se, proč tam stojí. Je spousta teorií, které vysvětlují, proč tam stojí. Teď je módní. Stejně jako nedaleký nedostavěný chrám v Panenském Týnci imrvére obležený lidmi. Je k němu vybudována stezka a je obestavěn palisádkou. Moje fotky jsou z půlky 90. let. 20. století. Byl mlhavý podzimní den a šli jsme pěšky z Třebíze od autobusu. Cestou jsme si trhali jablka ze stromů podél silnice. Ještě stále jezdilo dost málo aut. Kamenný muž stál uprostřed pole a nevedla k němu žádná cestička. Jen okolo něj byl chomáčový ostrůvek neupravené půdy. Nikdo se tu za celou dobu neukázal. Kamenný muž byl plný síly, rozmlouval s námi a naslouchal nám. Měnil svou podobu z každého úhlu pohledu. Tyčil se v prostoru a poutal na sebe všechnu pozornost. Pobyli jsme u něj asi hodinu a pak zase přes pole odešli k vesnici a na nádraží na vlak.

Kamarád a hudební znalec Dan Kutina, majitel obchodu se zvukovými systémy v Praze na Žižkově, svěřil se mi se zážitkem, jehož se mu dopřálo při poslechu polské syntezátorové hudby 70. let. Dnes jsem se dostal k tomu, abych si doporučenou hudbu poslechl. Hned druhá skladba ve výběru byla Jednego serca právě od Czesława Niemena . Niemen byl skvělou a komplexní hudební osobností světového významu. Nesmírně populárním se stal ještě v 60. letech po vydání alb Dziwny jest ten świat a zejména Enigmatic z roku 1970. Poté nahrával další alba a také spojil své umění s možnostmi amerických vydavatelů a natáčel alba v angličtině pro společnost CBS. Jeho tvorba byla rozmanitá a osobitá. Jeho hudba byla zároveň soulová, jazzová, rocková, klasická i folklorní. Překračoval hranice žánrů z pozice skutečného hudebního velikána. Poslechl jsem si celou desku Enigmatic. Vzpomínal jsem na to, jak jsem před více než dvaceti lety Niemena objevil a užasl nad jeho hudbou. Dnes s odstupem let žasnu snad ještě ví

Na severozápadním okraji Potštejna, na konci cesty místně zvané K Marečku, nad záhybem Divoké Orlice stojí potštejnský řbitov a u něj barokní kostelík sv. Marka. Ten byl poprvé vystavěn už někdy okolo roku 1570, ale za třicetileté války zchátral a nebyl už obnoven. V roce 1713 nechal nový kostel vystavět tehdejší majitel panství František Karel Záruba z Hustířan. Zárubové z Hustířan byl starý český šlechtický rod, který ve všech svých větvích vymřel do konce 18. století. Nevelký kostelík je obdélníkovou jednolodní stavbou s půlkruhovým presbytářem. Vymazlené barokní průčelí, štuková výzdoba, štít s volutami. Moc pěkný kostel na pěkném místě. Za ním řbitov. Zde už od roku 1790. Proto je zde mnoho kvalitních kamenických prací ze začátku 19. století. Centrální kamenný kříž je z roku 1847. U severní zdi stojí klasicistní hrobka rodu Dobřenských z Dobřenic, posledních majitelů potštejnského zámku před jeho ukradením komunisty. Dobřenští jsou starý východočeský šlechtický rod známý už před p

Při cestě z Chocně do Potštejna objevili jsme v osadě Hájek zajímavou pamětní desku s reliéfem. Hájek je jen malá osada v lesích, která vznikla okolo barokního loveckého zámečku. Člověk by ani nečekal, že tu v těch asi třech chalupách najde nějakého zajímavého rodáka, natožpak pamětní desku. Ale stalo se. Už na horním konci Hájku nad zámečkem narazili jsme na kámen s pamětní deskou a zajímavě vytvarovanou plastikou. Deska praví, že jde o památku Prudiče Františka, zde narozeného v roce 1934. V roce 1958 založil klub Campbel za účelem překonání rychlostního rekordu na tryskovém člunu. Před dosažením cíle ale v roce 1987 zemřel. Zakončeno poznámkou: "Neměl štěstí." Nabízí se plno otázek. Internet vůbec nezná Františka Prudiče, který by se kdy věnoval motorovým člunům. Internet nezná ani klub Campbel. Pan Prudič zemřel v 53 letech. Více k tomu není. Souvisela jeho smrt přímo s jeho zálibou? Kde k ní vůbec přišel rodák z lesní osady? Celé je to opravdu zajímavé a zvláštní.A kdo

Přáním kolegy Wilhelma bylo navštívit dnes již svým kvalitním pivem vyhlášený pivovar Clock v Potštejně. Potštejn je malebné městečko se zámkem a s hradem, který se tyčí vysoko nad úzkým údolím Divoké Orlice. To není ale jen tak přijet rovnou do Potštejna a jít do pivovaru. To se musí vymyslet trasa, jak se k němu dostat, najít kulturní a přírodní zajímavosti na trase, zajistit si přespání a naplánovat dopravu. A najít termín samozřejmě! Dvakrát jsme trasu měnili a ani napotřetí se nepodařilo odjet v původní sestavě, neboť kolega Carlos se musel postarat o zraněného mývalovce libušského, kterého chová jako domácího mazlíčka. Na poslední chvíli jsme sehnali náhradu, jíž se stal starý můj známý Lukáš, legendární čajovník ústecký, dnes v Praze usazený. Ve třech sešli jsme se tedy v pátek před pátou odpolední na Hlavním nádraží, neboť jako ideální jevilo se přiblížit se v pátek odpoledne do nějakého výchozího bodu a v sobotu ráno vyrazit. Tím pravým bodem se stala Choceň. Leží na hlavní tr