z duše smršť

Písnička na včerejší večer

Tohle zvířátko nedávno uteklo z pražské ZOO a ta okamžitě rozhlásila upozornění, že je nebezpečné a agresivní. Věřili byste tomu? Tahle šelmička se jmenuje medojed a patří mezi kunovité. Je to tedy jakýsi africký jezevec a nejenže je jako čeští jezevci samotářský a mrzoutský, navíc patří mezi nejneohroženější bojovníky na světě. O jeho agresivitě se mezi domorodými Afričany po staletí vyprávějí legendy. Má snížený pud sebezáchovy a navíc vypouští při napadení páchnoucí sekreci podobně jako skunk. Zde snad ani otázka "Chcete mě?" není na místě...

Ve studených dnech okolo zimního slunovratu loňského roku pozval mě a náčelníka Berryho Básník Ticho na pivo. Byli jsme rádi a bylo to překvapivé. Jít na pivo s Tichem není jen tak. Šli jsme ke Koni, snad z tradice, a já vzal s sebou slečnu Há, která byla u Koně poprvé. Byl to moc příjemný večer. Ticho oznámil početí nového života, pili jsme zelenou na tu oslavu, já pak zpíval karaoke Zrcadlo nebožtíka Karla Černocha a pouštěli jsme si Psí Vojáky, Garage a Plastic People. U Koně bylo jen pár lidí, tmavo a útulno. Dnes už u básníka doma září Tichá hvězdička a já mám z toho moc příjemný pocit. Doufám, že se jí bude dařit. A taky si myslím, že by nemusela mít tak spletité osudy jako její otec.... Každopádně s Básníkem Tichem vždycky souvisí nějaká literární akce. Tentokrát je to další setkání k výročí narození Karla Hynka Máchy. Do slánské knihovny přijali pozvání Adam Borzič, Kamil Bouška, Petr Řehák, tedy skupina Fantazia, a taky hudební performace PAUMANOK. Píšou o tom i na stránkách s

Louny mají krásné historické centrum, které by si měli prohlédnout všichni odpůrci revitalizace centra slánského, a v divadle jako ředitele a šéfa kultury Vladimíra Drápala, zvaného Lábus, který je milovníkem undergroundu a bigbítu a který vždycky pozve do Loun nějakou zajímavou kapelu. Lounské vábení je každoroční akce pro lounské obyvatelstvo. Hlavní program se odehrává na náměstí, rocková scéna pak někde stranou, letos konkrétně přímo v ulici u divadla. Na hlavní scéně jsem si odpoledne vychutnal zpěváka, kterého poslouchám od dětství a který mě ještě neomrzel. Luboš Pospíšil se představil ve vynikající formě, hrál písničky staré i nové a skvěle ho doplňovala kapela ozdobená krásnou dredatou bubenicí. Záběry z Lounského vábení nemám k dispozici, ale našel jsem na youtube třeba tohle: Pak jsem se přesunul na vedlejší scénu, kde kamarádi popíjeli pivko namísto toho, aby si vychutnali kvalitní muziku jako já. Zkoušeli si poslechnout Vlastu Třešňáka, ale moc je nezaujal. Tak jsem je zas

Zase po nějaké době pro váš přehled uvedu, co jsem v posledních týdnech četl. Slečna Há si půjčila v knihovně Anděl od Topola, tak jsem jí ho hned zabral a zhltnul. Já mám k Topolovi rozporuplný vztah. Obdivuju ho jako jednoho z našich nejlepších současných spisovatelů, ale léta s ním vnitřně bojuju. Jeho a moje vidění světa jsou tak stejná a přitom tak odlišná. Z jeho prací mám nejraději asi Kloktat dehet, ale Anděl je klasika, to se prostě musí přečíst. Knihu, kterou čtu v těchto dnech, jsem našel v knihovně ve výprodeji. Jsou to povídky japonského autora Taidžena Takedy Světélkující mech. Takeda se měl stát buddhistickým mnichem, ale nakonec se vrhnul na dráhu jazykovědce (jeho oborem byla čínština) a spisovatele. Patří k poválečné generaci japonských spisovatelů, kteří se ve svých dílech vyrovnávali s koncem militaristické éry, během které vše japonské bylo povýšeno na božské a Japonci na vyvolený národ. Takedovi hrdinové jsou poctivě psychologicky vykresleni a děj se odehrává v m

V sobotu ráno, když v pátek nejdu pít, vstávám brzy, nemůžu dospat. Slečnu Há by to ani nenapadlo, vylejzat z peřin v osm ráno. Já se opláchnu, oblíknu, hodím batoh na záda a vyrážím do města. Zajdu na trh podívat se na přebytky našich drobných kolchozníků. Koupím vajíčka, cuketu, rajčata nebo česnek. Pak se jdu podívat do knihovny, jestli je v nabídce knih za korunu nějaká perla. Město se probouzí a skrz staré domy prosvítá letní sluníčko. Dostanu žízeň a mám hroznou chuť dát si někde černé pivo. Žádná hospoda nemá ještě otevřeno. A já bych zrovna tak na půl hodinky poseděl u sklenice pivka. Na Londě jdu okolo lahůdek U Pražáků, oblíbeného podniku s chlebíčky, saláty a rybími pochoutkami. Neodolám a kupuji si jednoho pořádného zavináče. Tyhle kyselé pochoutky už skoro vymizely z českých hospod, zřejmě nejsou in a neodolaly náporu hermelínů. Přitom před pouhými patnácti dvaceti lety byste hermelín naložený v oleji v hospodě hledali marně; zato zavináčů, matesů a rybích oček byl vždy bo

Wikipedie praví: Džbán je geomorfologický celek v Poberounské soustavě. Rozkládá se ve středních a dílem v severních Čechách přibližně mezi městy Louny, Slaný, Kladno, rakovník a Žatec. Pro Džbán jsou charakteristické rozsáhlé náhorní roviny oddělené hlubokými a širokými údolími. Je to tak, pro mě je Džbán fantastická krajina, která vytváří scenérie, které nevidíte ani v horách ani v rovinách. Hluboké zářezy do zvlněných strání náhorních plošin, svahy porostlé chmelnicemi a plošiny se stopami minulosti dnes již dávno zapomenuté. Do Džbánu jezdím rád a jsem rád, že mi to vyšlo i letos. Vyrazili jsme se slečnou Há na malý čundr přes jednu noc. Využili jsme autobusu, který jede ze Slaného v sobotu odpoledne do Milého. Už za Pozdní se krajina prudce mění a vytváří obrovské terénní vlny. Z Milého jsme vystoupali serpentinami nad vesnici, usedli na lavici u přírodní památky Milská stráň a zírali do krajiny a povídali si. Cesta pak vede přes vesničku Bor a les na křižovatku se silnicí Louny -