z duše smršť

Nedělní odpoledne se po ranním dešti vybralo a nabídlo svěží a slunečné počasí jako stvořené na malý autovýlet. Původní představy o pěší okružní trase na hradiště Dřevíč, případně na hradiště Okrouhlík rychle vzaly za své a byly přesunuty na den, kdy nebudeme vyrážet na výlet po čtvrté hodině odpolední. Cíl zůstal, tedy Džbán, nebo, jak se také říká, Podlesí. Džbán a jeho vlnící se táhlé svahy, prudké stráně s teplomilnou květenou, zalesněné plošiny tvářící se zespoda jako horské štíty, vesnice posazené na skalnatých terasách nad hlubokými údolími, cesty prudce se zvedající od silnice a mizející kamsi za táhlou zatáčku. A chmelnice na červené půdě plné opukových kamenů, ze kterých tu jsou postavené domy, stodoly i kostely. Vyrazili jsme po sedmičce směrem na Louny. Byl tak nepříjemný provoz, že jsem hleděl co nejdříve z hlavní odbočit. Na Hříškov se mi to nepodařilo, tak až na Smolnici. Chybným odbočením jsem se do Hříškova dostal stejně. A museli jsme zpět ke Smolnici. Cestou jsme si

Jak cestovat a poznávat zemi v časech, kdy se občanům státu nedoporučuje cestovat, a pokud ano, tak jen někam, kde budou občané sami, jen ve dvou? Většina Pražáků to pojme tak, že jedou na Křivoklátsko (a Posázaví a Kokořínsko apod.), tam vytvoří husté shluky aut u odboček do lesa jak v nejlepší houbařské sezoně, a chodí po lese. Já volím cestu tam, kde nikdo není nikdy, bez ohledu na vládní nařízení, do kraje, který jsem si pro sebe nazval Krajem zapomnění. Do kraje, kde jen málo památek září na dálku opravenou fasádou, kde ve většině vesnic je chátrající zámek, ruina starého německého statku, torzo kostela, hřbitovy s neudržovanými německými hroby. Kraj pod Doupovskými horami, kde vojáci zabrali pro své účely obrovské území a vytvořili tak umělou hranici, kde končí svět. Za hranici vojenského újezdu se nesmí a hranice se táhne v délce asi 30 kilometrů od severu od Kadaně až po Bochov na karlovarské silnici. Celková délka hranice újezda je asi 70 kilometrů . My jsme jeli až do obočky