z duše smršť

Židovský řbitov na Kladně leží na okraji areálu městského řbitova, od kterého je oddělen zdí. Byl založen v roce 1889. Do té doby pořbívali kladenští Židé své zesnulé na řbitově v nedaleké Hostoun i. Areál řbitova nebyl zcela zaplněn, samozřejmě kvůli nacistické okupaci a holocaustu našich židovských spoluobčanů. Zachovalo se zde asi 200 náhrobků. Řbitov je v docela dobrém stavu, náhrobky jsou vztyčeny a dřívější porost byl vysekán. To neplatí o porostu novém, kterým začíná řbitov zarůstat. Pořební služba, která řbitov provozuje, zřejmě letos nesehnala nikoho s křovinořezem. Nejvýznamnější památkou, která se zde nachází, je obřadní síň. Byla postavena v roce 1938 ve funkcionalistickém slohu a je dílem architektů Gerstla a Mühldorfa. Zatímco o Maxu Gerstlovi se dá najít spousta informací - pocházel ze starobylé rodiny, usazené v Praze od středověku, jeho dílo není úplně zmapováno, v roce 1938 emigroval do Ameriky, kde v roce 1982 zemřel, o architektu Mühldorfovi jsem nenalezl nic. Obřad

z cyklu "České středohoří nikdy neomrzí" České středohoří nabízí desítky možností výletů. Množství sopečných vyvřelin různých výšek umožňuje znovu jiné a jiné pohledy na okolní krajinu. Za každým kopcem lze objevit další, na kterém jste ještě nebyli a ze kterého je zase úplně jiný výhled. Mezi všemi těmito kopci a kopečky se ukrývají vesničky, o nichž jste v životě neslyšeli a ve kterých žije třeba jen pár desítek obyvatel. Minulý víkend jsem trávil u kamaráda na chatě u vesnice Skalice, která leží pár kilometrů na sever od Třebívlic a od silnice spojující Lovosice s Mostem a Louny. Přímo nad chatovou osadou leží Solanská hora, 638 metrů nad mořem vystupující protáhlý zalesněný hřbet. Je pozůstatkem vulkanického příkrovu a je složena z nefelinitu a limburgitu, což jsou horniny příbuzné čediči. Směrem výš po silnici přes Skalici leží víska Dřevce, ze které už lze vystoupat na Hradišťany, s výškou 752 metrů nad mořem druhý nejvyšší bod Českého středohoří. Na jih od Solanské hor

The Necks jsou experimentální jazzové trio z Austrálie. V sobotu jsem již poněkolikáté navštívil v pražském Paláci Akropolis jejich vystoupení a byl jsem opět nadšen. Proto si dovolím vás s tímto zajímavým hudebním projektem seznámit. The Necks tvoří pianista Chris Abrahams, hráč na bicí a perkuse Tony Buck a kontrabasista Lloyd Swanton. Skupinu založili už v roce 1987, od té doby nahráli 15 studiových desek, podíleli se na společných projektech s mnoha známými umělci jako Nick Cave, The Swans nebo Underworld, spolupracují s jinými jazzovými hudebníky a vystupují po celém světě. Hudbu The Necks bych charakterizoval jako minimal jazz trance. Dlouhé, několik desítek minut trvající skladby jsou založeny na opakování jednoduchých motivů, jejich prohlubování a vršení dalších zvuků a zvukových ploch i pomocí "krabiček" - elektronických efektů. Skladby vždy začínají pomalu, jako by hudebníci hledali společný výraz, brzy se však rozvíjejí do mnohovrstevnatého jednolitého zvukového pr

Na Wikipedii se dočteme, že "objekt městského krematoria pochází z let 1923-1924 a byl postaven mosteckým stavitelem Ing. Antonem Switilem podle plánů vídeňského architekta Augusta Kirsteina. Vnější forma stavby byla pojata ve stylu klasicistního chrámu s měděnou kopulí a s předsunutým vstupem s antickými prvky. Stavba je dokladem období české individualistické moderny." Je to impozantní chrám s jasně daným poselstvím na štítu. Hlavní část budovy tvoří čtvercová obřadní síň s prodlouženou půlkruhovou apsidou a s přiléhajícími místnostmi po stranách. Síň je zastřešena kopulí. V průčelí stojí na nárožích dva mohutné pylony, které jsou zároveň i komíny. Jsou zdobeny řetězem postav, snad smutečním průvodem, jak píší na webu litvinov.sator.eu. Tam také zmiňují, že architekt Switil, stavební ředitel města Most, celý projekt převzal z německého města Greifswaldu. Posuďte sami. Totéž píší i na archiweb.cz. Tam i doplňují rok jeho otevření - 1913 Jinde zas píší, že je to okopírované k

Židovský řbitov v Mostě leží na opačné straně kopce Hněvín než město Most a zároveň i než tehdejší město Most v době vzniku řbitova. Možná snad i proto unikl řízené devastaci nacistů, kteří většinu řbitovů a synagog v Sudetech zlikvidovali. Zchátralý unikl i pozornosti komunistů, kteří zase rádi likvidovali to, co bylo zchátralé a co, podle nich, nemělo cenu opravovat. Souš se německy jmenovala Tschausch, česky až do roku 1921 Čauš a od roku 1971 je součástí Mostu. Skoro celá tehdejší obec totiž byla zbořena za účelem těžby hnědého uhlí. Zbytek byl připojen k nově se rodícímu panelákovému městu Mostu, jemuž by se slušelo říkat Nový Most v úctě k tomu starému. Mostečtí Židé pořbívali na novém řbitově v Souši od roku 1878. Předtím žili převážně po vesnicích v okolí a neměli v Mostě obec. Po druhé světové válce řbitov chátral až do let devadesátých. Dnes je po reknstrukci, je o něj pečováno a je to jeden z nejudržovanějších židovských řbitovů, jaké jsem u nás navštívil. Obřadní síň s průj

Celý dnešní večer mě provází kapela Ten Years After. Je to blues rocková skupina s psychedelickým nádechem, která měla své nejsilnější období na přelomu 60. a 70. let. V Nottinghamu se z různých místních kapel zformovali The Jaybirds, kteří se v roce 1966 přemístili do Londýna, kde se přejmenovali definitivně na Ten Years After. Údajně na počest roku prvních úspěchů Elvise Presleyho. Od roku 1967 vydali v rychlém sledu několik alb, vesměs úspěšných. Kapela byla známá energickými živými vystoupeními vyšperkovanými kytarovým uměním Alvina Lee, který byl považován za jednoho z nejrychlejších kytaristů vůbec. Skupina ukončila činnost v roce 1975, ale od roku 1988 zase nepřetržitě funguje, i když už bohužel bez Alvina Lee, který zemřel v roce 2013. Ve Španělsku v hotelu. Ten Years after střídají hardrockové těžké bluesovky s rock´and´rollovými vypalovačkami i jemnými zpívanými písněmi v kalifornském psychedelickém stylu. Takovou je i píseň Circles, která vyšla na čtvrtém studiovém albu Cric

Kuře na houbách je jeden z úplně nejfádnějších názvů, jaký může recept na jídlo mít. Také úplně přesně nevystihuje, jak se vlastně jídlo připravuje. Je to pečené nebo dušené. Je to celé kuře nebo jen části kuřete? Tak tedy přesněji: Pečená kuřecí stehna na houbách A už toho víme o něco víc. Za houby budeme považovat to, co je zrovna k dispozici. Tedy mimo sezónu kupované žampiony, v sezóně na houby bohaté, jako je právě ta současná, tak směs nasbíraných hub, převážně různých druhů hřibů. A co k tomu dál. Anglickou slaninu, cibuli. Máslo. Sůl a koření. Dno zapékací mísy jsem nejprve vymazal máslem. Na ně jsem nasypal na půlkolečka nakrájenou cibuli, na tu pokladl plátky slaniny a zasypal nakrájenými houbami. Lehce jsem osolil, opepřil a okmínoval. Na to všechno jsem položil dvě pořádná kuřecí stehna, která vypadala, že byla uměle vypěstována zvlášť bez té nutnosti starat se o kuře určené k zabití a k jídlu. Stehna jsem osolil, posypal sladkou paprikou, pokladl jsem je plátky másla a sní

Na Olega, jehož význam je svatý, zdravý, silný, se Smrt překulila do Umění a já zatím ještě nevím, co s tím. Nechávám to v sobě pracovat a během roku uvidím, kam se dostanu. Už se překulili i sv. Václav a sv. Michal, ochránci, pomocníci a také zvěstovatelé krásného babího léta. I letos byly krásné dny, ale v jiných letech je svatováclavský víkend slunečnější a teplejší. Ale na další stranu dobře. Už takhle jsem na vandru po krajích blízkých česko - moravské zemské hranici nevěděl, co s fleecovou bundou, teplou, neprodyšnou a těžkou. To, že jsem byl na vandru, se tady snad časem projeví. Čeká mě jako vždy po takových akcích zpracování desítek a desítek snímků, jejich selekce, úprava a rozdělení do složek podle budoucích jednotlivých příspěvků. Kdy se k tomu dostanu? Nevím. Pěna dní teď ubíhá tiše a nenápadně, ale věci jsou v pohybu. V pondělí jsme u Fanyho hráli stolní hru a včera jsem byl na návštěvě u známého, pili jsme čaj a povídali si. Ve Slaném nevídané projevy společenského život