z duše smršť

Na malém venkovském nádraží začalo už tolik vandrů! Ne tak ten náš poslední. Sice jsme do vlaku nastoupili na malém venkovském nádraží, ale vystoupili jsme v Mladé Boleslavi, na terminálu hned pod velkým obchodním centrem, na dohled od Škodovky. Podél kolejí vraceli jsme se zpět do údolí Jizery a prohlíželi si podivnou brutalistní budovu, telokomunikační ústřednu od architektů Aulického, Malátka a Eisenreicha. K řece jsme se nakonec dostali a i tady, na kraji průmyslového města, je krásná. V parném počasí osvěžili jsme se čepovaným plzeňským a postupovali proti proudu Jizery, bystré řeky Isary dávných Keltů, kteří tady měli jedno ze svých center na dnešním českém území. Nejen řeka Jizera má původ svého názvu v keltských jazycích. Zcela nepochybně to jsou i některá sídla v okolí: Bakov, Bousov, Branžež, Debř (ale asi také jasně slovansky znějící Hrdlořezy, Kosmonosy nebo Chudoplesy).  Nad sebou jsme viděli návštěvníky na věži zříceniny hradu Michalovice, ale v horkém počasí jsme šetřili

Pardubičky nejsou jen tak ledajaká část Pardubic, jsou to totiž ty úplně původní Pardubice. Ve 14. století tu stála ves Porobice s kostelem sv. Jiljí a hřbitovem. Velmi se tu angažovali pánové z Pardubic (původně z Hostýně, dnes vesnice u České Skalice), zejména Arnošt z Hostýně, otec později prvního české arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Zřejmě jeho zásluhou tu byl vystavěn klášter řádu cyriaků a Porobice měly tendenci stát se středověkým městečkem. Vše ale dopadlo jinak, o několik set metrů dále bylo vystavěno nové sídlo, tedy dnešní Pardubice a klášter zanikl během husitských válek. Z původní vsi tak zůstal jen hřbitov s kostelem sv. Jiljí a zvonicí. A zdrobnělý název čtvrti - Pardubičky. Kaple sv. Jiljí je zmiňována již v roce 1295, nicméně se určitě nejednalo o současnou stavbu. Ta byla vystavěna až po zániku cyriackého kláštera v druhé polovině 15. století. To dokládá jak dendrochronologický výzkum, tak i srovnávací rozbor architektonických článků kostela a pardubického pernštej