z duše smršť

Zatímco v Kraslicích už sluníčko prohánělo naše stíny po autobusové zastávce v centru města, na rozcestí pod sjezdovkou nad vesnicí Stříbrná zvaném Nancy se teprve začínala zvedat mlha. Pak se Slunce prodralo i skrz mlhu na sjezdovce a vytvářelo nevídané efekty. Les, kterým jsme stoupali podél sjezdovky byl nabitý energií, naplněný kyslíkem, který rozháněl usedlou únavu z plic. Vše bylo tak neskutečně čerstvé a svěží. Vlhký mech, kmeny stromů, barevné listí.  Na rozcestí se dá jít na druhou stranu dolů do Bublavy nebo nahoru na Olověný vrch. Nebo si dát pivo v penzionu U Pražáka. Sluníčko hřálo, bylo nádherně. Plzeň byla dobrá, obsluha skvělá a ochotná. Starý německý pán se se mnou odvážně pustil do německojazyčného rozhovoru. Jeho saská němčina byla stejně nesrozumitelná jako moje blekotání. Nakonec obdržel danou informaci a s mnoha vyzáblými úsměvy se rozloučil.  Vyhlídka na Bublavu s kostelem Nanebevzetí Panny Marie je už ze stoupání na Olověný vrch, které činí slušných 80 výškových

Město Kraslice dělí od sousedního německého města Klingenthalu jen pár kilometrů, které můžete překonat procházkou podél říčky Svatavy. Pokud vyrazíte z centra Kraslic, tak nemůžete minout impozantní stavbu novorománského kostela Božího Těla. V cíli cesty pak na vás bude čekat dominanta Klingenthalu, luteránský kruhový kostel Knížete míru. Tyto stavby dělí přesně pět kilometrů, na nichž je určitě co k vidění. Začínáme tedy u kostela Božího Těla nebo také Nejsvětější svátosti oltářní, který na konci 19. století nahradil stávající zchátralý kostel, ze kterého už padaly kusy materiálu i během bohoslužeb. Skoro 70 metrů dlouhá novorománská bazilika jen dokládá ekonomicko - společenskou situaci v době svého vzniku. V Kraslicích žilo roku 1900 přes 11 000 lidí, ale s okolními osadami rozesetými po kopcích to bylo skoro 20 tisíc lidí. Na plné obrátky zde běžely továrny na hudební nástroje, textilní průmysl, postavila se železnice atd. Kraslice byly bohatým a úspěšným městem. Restaurovaný kost