z duše smršť

Židovský hřbitov v Hluboké nad Vltavou se nachází nedaleko břehu Munického rybníka na jižním okraji města. Židovské osídlení v Hluboké je doloženo k roku 1645 a někdy v té době byl zřejmě založen i hřbitov. Nejstarší dochovaný čitelný náhrobek je datován k roku 1750, poslední pohřeb tu proběhl v roce 1942. V Hluboké se pod městem na břehu Podhradského rybníka nacházelo i ghetto se synagogou. Tu dnes využívá Československá církev husitská, uličky za ní naznačují, kde bylo jádro židovského osídlení v Hluboké. Hřbitov má po rozšíření během 19. století rozlohu necelých 13 arů. Dochovalo se necelých 190 náhrobních kamenů, z nichž řada je pozoruhodným příkladem barokních i klasicistních náhrobků. Některé z náhrobků jsou opatřeny takzvanými mluvícími znamneími. Vinný hrozen symbolizuje království Boha, Izrael a dvanáct kmenů, žehnající ruce příslušníka kohenů neboli kněží a levitská konvička příslušenství k potomkům Léviho a chrámovým pomocnílům. I mezi novějšími náhrobky tu najdeme skutečné

Ty "naše" slánské Tuřany totiž nejsou jediné, proto to celé v titulku upřesňuji. Je to vesnice, kam se Slaňák dostane poměrně často a kterou i často projíždí, ale jen málokdo se zastaví, aby si prohlédl kostel a dřevěnou zvonici. Tak i já jsem dlouhá léta naplňoval heslo "pod svícnem největší tma" a pozoruhodné místo míjel. Až přišla poměrně náhodně domluvená exkurze do bývalého dolu Jiřina III u Lotouše vedená odborníkem na těžební problematiku, pane Kestnerem, který zároveň vystupuje na FB jako Malodoly uhelné. Je tou nejpovolanější osobou, která nám mohla sdělit desítky zajímavých informací o historii této části Slánska spojenou s důlní činností. Popojížděli jsme auty od bodu k bodu po krátkých etapách a jedním ze zastavení byl právě tuřanský hřbitov u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Přestože se k tuřanskému návrší hnal tmavý mrak a brzy nás začal skrápět poměrně hustý déšť, stihli jsme si o hřbitově něco povědět a já si udělal pár obrázků. Více jich najdete zd

Plochá tabule mezi mělkými údolími Zlonického a Vranského potoka může se zdát být krajinou fádní a nepříliš zajímavou. Vnímavý pozorovatel ale její kouzlo odhalí. Nabízí se dlouhé výhledy, aleje stromů, drobné sakrální stavby a vrcholky Českého středohoří nad rovným obzorem. Krajina, kterou už několik tisíc let proměňuje člověk a zkulturňuje ji. Není to krása divočiny jako třeba na Šumavě, ale je to meditativní krása poklidně plynoucího času pod dohledem majestátního Řípu.   Náš výlet začal na nádraží ve Zlonicích, ale centru tohoto městečka jsme se vyhnuli a cestičkami za humny domů jsme se dostali až na druhou stranu údolí Zlonického potoka, který pramení v lesích Džbánu u Boru a po 27 kilomtrech se u Nabdína vlévá do Bakovského potoka. Od silnice na Vraný jsme si Zlonice vyfotili. Pokračovali jsme přes areál česaček a u stánku fotbalových sportů jsme se napojili na kaštanovou alej vedoucí k poutnímu kostelu sv. Isidora a k zámku v Budeničkách. Tříkilometrovou barokní alej nechal vyb