z duše smršť

naprosto odvařenej z CELÝHO KOMPLET novýho alba Toma Waitse!!! Úplně hotovec, jedna věc za druhou....

máte snad pocit, že nedělní večer na konci října je čas radostný, veselý a rozzářený?

Nejdřív ten muž odmítl být s námi. Bylo ale životně důležité být spolu. Choval se k nám pohrdavě a pak utekl. Běželi jsme za ním jeskynními chodbami, dlouhými, s mnoha odbočkami, matně a bledě osvětlenými. Na prostranství mezi chodbami seděl a díval se na nás odmítavě. Hrdý, s vlasy divoce rozčepýřenými nás vybízel, ať jdeme tam a kýval hlavou kamsi do uličky za námi, tam, že uvidíme. Otevřel jsem dveře do nízké skalní komory. Okamžitě se proti mě zjevil dvoumetrový kostlivec a mechanickým hlasem jako z průměrného tv sci fi seriálu na mě zařval, že mi sežere moje kosti. Jen tak tak jsem uskočil a vyběhl zběsile postranní chodbou. Cítil jsem, že je mi v patách. Zase jsem prudce uskočil a získal jsem mírný náskok. Běžel jsem chodbou, na jejímž blízkém konci zářilo denní světlo. Na poslední chvíli jsem uhnul vlevo podél stěny na úzkou skalní římsu a přitiskl se k ní. Kostlivec se prohnal kolem mě a zřítil se do hluboké strže. A nejen on. Několik náhle prchajících řítilo se také. Poslední

výlet do Slavětína jsme s panem ředitelem Keeblem plánovali především jako vlastivědný. nakonec z něj byla i slušná turistická procházka doprovázená nevšedními zajímavostmi Na výlet jsme nakonec vyrazili jen ve třech. Ač mohlo být klidně jasno, jak slibovali meteorologové, nebylo, neboť mlha se odmítala zvednout jak na Slánsku, tak nad plošinou nad řekou Ohří. Vlakem jsme dojeli do Peruce. Zde je důkaz: Na peruckém nádraží nás pan ředitel rozehříval historkami z dovolené v Itálii. Pak jsme už vyrazili na cestu. Peruckým památkám jsme se nevěnovali a raději jsme sešli z cesty v lese už nějaký druhý kilometr za Perucí. Značku jsme nakonec objevili zcela jasnou a přehlednou a z naší šikovnosti jsme měli nelíčenou radost: Pod lesem v údolí je ukrytá osada Débeř. Poměrně kouzelné místo na to, že nejste v tu chvíli v první zóně národního parku. Několik domů, trafostanice, rybníček s vrbami a zachovalý šafářský statek: Byl tam i dům na prodej, terno pro misantropy. Přešli jsme údolíčko a v pě

2. díl - Baronka Baronka je výborný ležák ze Žatce. Patří mezi nejlepší piva, která se dají koupit v běžných supermarketech. Tmavě zlaté pivo má správný říz a je harmonicky vyvážené. Chuť má nejprve chmelovou a ostřejší, poté plnou a víc sladovou. Plnost chuti a vyšší říz způsobují dobrou pitelnost piva. Škoda, že se nevyrábí v nepasterizované verzi. Baronka je skoro třináctka, má EPM 12,7° a obsah alkoholu 5,3%. Ještě bych poznamenal, jak mě udivuje, jak málo hospody na Slánsku a Kladensku čepují výborná piva z pivovarů Žatec a Rakovník, přestože kvalitou jednoznačně převyšují pivo krušovické, zde v kraji tak nepochopitelně oblíbené.

zas přichází podzimní splín. člověk si to nesmí tak brát, protože s tím moc nenadělá. ale něco s tím dělat musí. já ale odmítám trávit víkendy v útulných restauracích a barech a do středy se vždycky z toho léčit. nějak na to poslední dobou nemám. ale na dobré pivo vyrazit musím.jako teď pozítří do kulového blesku, kde mají na čepu pěkný výběr. už je to delší doba, kdy jsem si uvědomil, že i ježdění do Prahy stalo se mi vzácným. pak jako pitomý buran ze saska anhaltska zírám s úžasem na orloj a staroměstské náměstí při náhodné návštěvě. já jsem znal čísla autobusových linek ve čtvrtích, kam by vás nenapadlo přijít, linky tramvají snad všechny a chodil jsem po Praze pěšky i na vzdálenost dvou hodin! no nic...prostě ve čtvrtek pojedu na pivo do prahy a pak vám napíšu, jaké jsem ochutnal lahůdky. jinak to asi protrávím doma. ne že bych od lidí v mém rodném už nic nečekal, ale v létě mají lidé přece jen víc zážitků, o kterých si můžou povídat. i když určitých zážitků je dost, ale co z toho

Keep cool....pracovní týden se rozjíždí....

písnička na neděli

ohří a hralesem je můj letošní nejlepší a možná i poslední čundr. strávil jsem necelé tři dny v kraji sevřeném krušnými a doupovskými horami. turistická stezka mě vedla nahoru a zase dolů, jak už to tak v údolí řek bývá. ohři jsem překročil šestkrát, nenavštívil jsem čtyři hrady, které jsem měl na dosah nejvíce čtyř kilometrů. na jednom hradu jsem strávil noc. navštívil jsem město postavené v socreálném stylu, ale i empírové lázně. ušel jsem téměř přesně čtyřicet kilometrů. i s dopravou z a do sla čundr trval padesát tři hodiny a stál mě i s dopravou a jídlem koupeným na cestu asi šest set korun. Hlavně počasí. Každý, kdo jezdí trávit čas venku, vzývá počasí. Svatý Václav je naštěstí meteorologickou jistotou. Celou dobu bylo krásně. I dny předtím a potom. Vyrazil jsem autobusem, který jede z Prahy přes Sla až do Jáchymova. Za dvě hodiny bez přestupu jsem vystupoval v Ostrově . Ostrov je zvláštní město. Pamatuji si ho z dětství, kdy se od ČKD jezdívalo do Mariánské nad Jáchymovem na ch

tip na silný povzbující nápoj, který zahřeje. začínají dny, kdy to budeme potřebovat... Turecký čaj v džezvě Džezva je kovová otevřená konvička s dlouhým držadlem a často kónickým hrdlem. Slouží hlavně k přípravě kávy, ale vhodná je i na přípravu černého čaje, nejlépe tureckého Rize. Budeme potřebovat cukr, čaj a studenou vodu z kohoutku. Do džezvy nasypeme cukr (dle velikosti, cca dvě lžicky na čtvrt litr) a necháme zahřívat na plameni. Kdo má, použije cukr hnědý, na chuti nápoje se to pozná. Cukr v džezvě pod náporem tepla začne karamelizovat. Necháme jej rozpustit, aby tekl, nenecháme jej však připálit. Do tekoucího karamelu přisypeme čaj (opět cca dvě lžičky na šálek). Lehce opražíme v karamelu nad plamenem a zalijeme studenou vodou. Necháme džezvu na plameni,rozmícháme čaj s karamelem a zahříváme těsně pod bod varu. Zde je třeba prokázat jak odhad, tak rychlé ruce. V okamžiku, kdy voda začne pěnit a hrozit útěkem, stáhneme džezvu z plamene, necháme nápoj pár vteřin zklidnit a pak