z duše smršť

...ono to mělo původně vypadat jinak. za prvé jsem neměl mít rýmu. za druhé měli slánští hokejisté hrát své domácí finále krajské ligy až v neděli a ne v pátek. za třetí jsem taky neměl mít tak málo peněz.... Ale ono se to zdařilo, ne že ne. Vynechal jsem sice původně plánované pivovary v Čižicích a Dobřanech a v Plzni samotné jsem navštívil jen jeden, ale za to jsem navštívil v Plzni pěkný koncert a spal na moc pěkném místě. Když se potřebujete dostat ze Slaného do Plzně, tak jedete na ruzyňské letiště, tam přesednete na stovku na Zličín a tam odtud jste za chvíli v Plzni se Student agency. Když se ale potřebujete dostat do Rokycan, tak musíte až na vlak na Smíchov. A to se mi nechtělo. Nakonec jsem ze všech šílených možností spojení přes Kladno a Beroun vybral tu nejrychlejší, autem do Berouna na vlak. Cesta přes Lány je parádní, od Lán až do Nižbora jedete lesem a prakticky nepotkáte auto. Menší problém jsem měl v Berouně, kde jsem nemohl najít cestu k nádraží a u něj zase místo na

Vnější tma je druhým románem amerického spisovatele Cormaka McCarthyho. Knihu napsal už v roce 1968, česky vyšla zásluhou vydavatelství Argo teprve v roce 2011, až po velkém boomu obliby tohoto amerického spisovatele u nás. Symboly přeplněný, bohatým a poetickým jazykem vyprávěný příběh bratra a sestry a jejich osamělého putování působí děsivě a také zároveň až mrazivě klidně a vyrovnaně. Pozadím je krajina amerických Appalčských hor někdy před sto lety. Knihu můžeme chápat jako román o vině a lidském údělu, ale také o marnosti lidské existence, která stojí v kontrastu se sílou krajiny, která na lidský osud nebere ohled. Styčné body určitě můžeme najít s postapokalyptickým románem Cesta. Vřele doporučuju, ale také upozorňuju, že to není lehké a příjemné čtení pro každého.

...po letech v plzeňském exilu se ke mně vrací kniha básníka mně milého... Výbor z díla Ivana Wernische z let 1965 až 1997 vydala v roce 2002 Mladá fronta. Z každé Wernischovy knížky umístěné v mé knihovně mám radost. Nejinak u tohoto výboru. Místo recenze uvedu zde několik ukázek: * * * Ta křoví, ty zdi tady nikdy nebyly Nikdy tady nebyly, když jsem byl malý Když jsem byl malý, stál tady veliký dům Před domem anděl Před domem anděl Uvnitř nějací lidé, kteří jen spali TICHOUNCE Tichounce tiše v lese vrže zbloudilé kanape na dně strže Při měsíčku jdou se laně napíti k sedací vaně Vyluzuje divé skřeky pianola v proudu řeky Po rozpustilém bidetu jen lehký závan zbyde tu Stýská se po mně fotelu v zapomenutém hotelu? Tichounce tiše v lese vrže zbloudilé kanape na dně strže V MODRÉM ROČNÍM OBDOBÍ I v modrém ročním období převládá okr a vládne nach a zlatá v zeleních se zjevuje a skrývá i v modrém ročním období HYACINTY Když kráčíš kolem hyacintů neměl bys lhát snad ani vraždit a navštěvovat

...po stopách bloudění... Je to už několik let, kdy jsem ostudně zabloudil v místech, která znám důvěrně od dětství. Tehdy jsem za šírání přehlédl odbočku na Líský jen pár metrů za bilichovským rybníkem a došel až do Milýho. Ale to stojí za samostatné vyprávění, tak třeba jindy. Volný únorový den jsem využil k tomu, abych se vydal po stopách této strašidelné historky a pak ještě dál, až na Mšec. Bylo krásné počasí, slunečné a mrazivé, a protože byl všední den, tak jezdily i autobusy. Na Bilichov to jezdí v 10:30 úplně stejně jako před třicety a více lety, kdy jsem jezdíval s babičkou za tetou do Hořešovic. Skoro jsem se až intuitivně vydal na náměstí ke sklenářství, odkud z čísla 6 bilichovák jezdil. Nynější linka je kvůli od té doby postavené rychlostní silnici jiná a vede přes Lotouš, Neprobylice, Kutrovice, Kvílice, Třebíz, Hořešovice, Hořešovičky a Zichovec. Na Bilichov ke křížku jsme dorazili v jedenáct a já se hned vydal do údolí k rybníku. Rybník byl zamrzlý a už tady na začátku

...nevím jak vy, ale já jsem se za celou sobotu nezastavil. a jak už bývá u lidí v mém věku zvykem, řeším nákupy, úklid a vaření. no nic. odpoledne dorazila z prahy slečna há, ale hned po polívce zalezla do pelíšku. vypadalo to na pěkně únavový sobotní večer... Ale já se musel zmátořit, protože od 18h se konala vernisáž výstavy kreseb Petry Horákové , a já jsem slíbil, že něco na té vernisáži zarecituji. Z výstavy moc pěkných kreseb vám přináším pouhé čtyři ukázky: Potom už začal v barokní kapli kulturní program, který jsem osvěžil svým recitačním vystoupením pod souhrným názvem V ještě teplých stopách Miroslava Kovaříka. Přednesl jsem dvě básně Ivana Wernische, obě shodou okolností již dříve zhudebněné. Zde je hudební verze básně Šel pro krev: Já měl hlavně radost, že se mi podařilo veřejně použít slovo entrée, které máme s Mílou Jarešů už léta za oblíbené. Hlavní hvězdou programu ale byla pěvkyně Jana Marie Kateřina Koubová, která zazpívala tři krásné písně, mimo jiné i árii Rusalky

Tbilisi Je Gruzie v Evropě nebo ne? Zeměpisně je to nejasné, o hranici mezi Evropou a Asií se vedou spory. Gruzie je tradiční křesťanská země a její národní fotbalový tým hraje evropské kvalifikační soutěže. Tedy rozhodnuto. Ostatně je to jednoduché, jednodušší než u některých evropských hlavních měst. Pevnost, která se stala základem pozdějšího města, byla postavena u horkých pramenů a gruzínské slovo tpili znamená prostě teplý a tpilisi teplé místo. Je to s podivem. Ač je gruzínština pro nás naprosto nepříbuzný a nesrozumitelný jazyk, gruzínské hlavní město se vlastně jmenuje stejně a ze stejného důvodu jako naše Teplice.

Josef Moník je nenápadná postava české literatury, má však za sebou spoustu prozaické a překladatelské práce. V 80. letech publikoval v samyzdatu. Kompletní informace o něm najdete zde . Jeho poslední dílo, román Schweik it easy vydalo Argo. Je to kniha, která zajímavým způsobem reflektuje české dějiny od konce druhé světové války do sedmdesátých let. Hrdinou první části knihy je František narozený v Karlových Varech do německo - české rodiny. Na jeho osudu můžeme sledovat bizarní a chaotickou atmosféru konce války, vztahy mezi Němci a Čechy v pohraničním městě i padesátá léta z pohledu Čecha, který jezdí do Československa na západoněmecký pas. Hlavní postavou druhé poloviny knihy je Martin. Martin je možná Františkův syn, možná ne. Zažívá v Praze nádech šedesátých let i nechutné společenské bahno let semdesátých. Tráví svůj čas v partě a dostává se do konfliktu s režimem, před kterým nakonec uteče na Západ opravdu originálním způsobem. Kniha je psána vtipným a ironickým jazykem, autor

...vlastně potřetí, ale já loni nebyl. kdo si přečte můj dva roky starý článek , ví prakticky vše o tom, co se dělo druhý únorový víkend letošního roku. mění se jen osoby a obsazení, chuť na jitrnici zůstává... Když jsme s Vendou Mišíkem v pátek v podvečer okolo půl šesté dorazili k chatě Mysliveckého sdružení Nový směr v Brníkově, přivítali nás smutné obličeje. Neteklo pivo! Atmosféra připomínala Kim Čong Ilův pohřeb a situace se řešila. Než se vyřešila, nastolila se pracovní kázeň a smysluplný pohyb v kuchyni. V tu chvíli už rozmrzalo a pak se zase chladilo pivo a než jsme naloupali plné hrnce cibule a česneku, bylo již připraveno na pitelnou teplotu. Atmosféra se uvolnila a začalo být veselo. Padaly vtipné historky, hrály se karty, stříhaly se vlasy a když Venda vytáhl kytáru, probral se i Begi, který byl na chatě od čtvrtka a při našem příjezdu pospával pod zvířecí kůži, kterou si evidentně oblíbil. Teď však vytáhl svou dětskou kytaru neboli mandolínu a jal se horlivě pidlikat. Mez