Procházka k Isidoru a do Budenic na pivo

Plochá tabule mezi mělkými údolími Zlonického a Vranského potoka může se zdát být krajinou fádní a nepříliš zajímavou. Vnímavý pozorovatel ale její kouzlo odhalí. Nabízí se dlouhé výhledy, aleje stromů, drobné sakrální stavby a vrcholky Českého středohoří nad rovným obzorem. Krajina, kterou už několik tisíc let proměňuje člověk a zkulturňuje ji. Není to krása divočiny jako třeba na Šumavě, ale je to meditativní krása poklidně plynoucího času pod dohledem majestátního Řípu.

 

Náš výlet začal na nádraží ve Zlonicích, ale centru tohoto městečka jsme se vyhnuli a cestičkami za humny domů jsme se dostali až na druhou stranu údolí Zlonického potoka, který pramení v lesích Džbánu u Boru a po 27 kilomtrech se u Nabdína vlévá do Bakovského potoka. Od silnice na Vraný jsme si Zlonice vyfotili.

Pokračovali jsme přes areál česaček a u stánku fotbalových sportů jsme se napojili na kaštanovou alej vedoucí k poutnímu kostelu sv. Isidora a k zámku v Budeničkách. Tříkilometrovou barokní alej nechal vybudovat hrabě Kinský v druhé polovině 18. století. Z aleje jsou krásné výhledy do krajiny, z níž vystupují vrcholky kopců Českého středohoří.

Prvním významným cílem naší cesty byl barokní kostel sv. Isidora, který je obklopený hřbitovem. V areálu se také nachází hrobka rodu Kinských. Raně barokní kostel sv. Isidora Madridského nechal postavit hejtman slánského kraje Matěj Ondřej Hartman z Klarštejna v letech 1680 - 1682. Architekt kostela není znám, podle podobností s křižovnickým kostelem sv. Františka v Praze se uvažuje o autorství Jeana Baptisty Matheye, zajímavé postavy naší barokní architektury a pravděpodobného učitele Jana Blažeje Santiniho. Nepříliš časté je zasvěcení sv. Isidoru. Je to patron zemědělců a tím se hodí do zdejší ryze zemědělské krajiny. Pozdně klasicistní stavbu rodinné hrobky Kinských zadala Vilemína Alžběta, rozená Colloredo-Mannsfeldová, vdova po právě zesnulém knížeti Rudolfu Kinském architektovi Jindřichu Kochovi, který už pro rodinu vystavěl takové skvosty jako letohrádek v Praze na Smíchově nebo zámek v Kostelci nad Orlicí. Hrobka je bohužel v macešských rukách České republiky a je zchátralá. Stav, kdy stát není schopen vrátit hrob rodině, která si jej vystavěla, a zároveň není schopen se o tento hrob postarat, považuji za ostudný. Místo má vynikající atmosféru.

Alej končí po dalším kilometru u zámku v Budeničkách. Výstavba zámku začala v 80. letech 17. století za Matěje Ondřeje Hartmana z Klarštejna a byla dokončena v roce 1694. Následně stavbu odkoupili Martinicové a od prvního desetiletí 18. století sloužila jako jejich sídlo. Současná podoba zámku pochází pravděpodobně z let 1795-96, kdy byli majiteli Kinští. Od roku 1924 byl využíván k sociálním službám až do 90. let 20.století. Nyní je nepřístupný a nedá se ani pořádně vyfotit. Až od cesty dolů do Budenic k Vranskému potoku lze přes pole vyfotit zázemí zámku.

 

 

Ocitli jsme se tedy na druhém konci plošiny mezi oběma potoky. Ten Vranský je posledním větším potokem, který se vlévá do potoka Bakovského. Děje se tak v soustavě rybníků mezi Budihosticemi a Chržínem. Procházeli jsem vesničky Budeničky a Budenice, kde dohromady nežije ani 100 lidí. Budeničky spadají pod Šlapanice a Budenice pod Jarpice. Od začátku Jarpic až na konec Šlapanic jsou všechny čtyři vesnice nahuštěné na pouhých dvou a půl kilometrech. Dominantou Budeniček zdaleka viditelnou je barokní sýpka z roku 1751. Dominantou Budenic je zase prvorepublikový vepřín a také úhledně upravené okolí rybníčku nad potokem.

Dorazili jsme k cíli naší cesty. V bývalé škole v Budenicích se rozhodli dobří lidé vybudovat pivovar. Zatím vaří svůj recept v pivovaru Továrna ve Slaném a čepují ho ve stánku u školy. Posezení u výborného piva bylo velice příjemné.

Jednou z novinek autobusové dopravy na Slánsku od loňského léta je víkendový páteřní spoj Nové Strašecí - Smečno - Slaný - Zlonice - Vraný. V sedm večer jede z Vraného poslední a na ten jsme zamířili na zastávku do vesničky Vyšínek. Prošli jsme okrajem Jarpic a nechali za zády barokní kapličku sv. Jana Nepomuckého. Vyšli jsme znovu na plochou tabuli a opět se před námi otevřely daleké výhledy.

Přešli jsme návrší zlověstně zvané Na Hrobech. To dokládá bohaté nálezy pravěkých hrobů v celém širokém okolí. Jedná se o dobu bronzovou, kulturu únětickou i starší kulturu řivnáčskou. Za kopečkem jsme došli do Vyšínku a na malebné návsi jsme na lavičce pod lipami čekali na náš autobus do Slaného.