z duše smršť

 Náhlým impulsem vydali jsme se v sobotu odpoledne do Žatce. Cesta ubíhala jako na sáňkách i přes časté úseky snížené rychlosti. Naštěstí přede mnou nikdo nezdržoval. V Žatci dojeli jsme na plošinu, kde stojí rozsáhlé staré město s několika náměstími. Velikost historického centra Žatce vždy překvapí každého, kdo nepočítá s tím, jak významné to bylo místo už v dobách, o nichž se jen něco domníváme. Hradiště zvané snad Sat převzali zřejmě bez zničení tzv. Přemyslovci a učinili z něj centrum své moci ve směru na Sasko. Nový hrad s počeštěným názvem Žatec žil svým vlastním významným a v určitých obdobích i velice bohatým životem až do událostí 20. století, které několikrát zahýbaly stavem města, až ho zanechaly vylidněným, vykradeným a zpustlým. Tak potom kdysi slavný Žatec vstupoval do 21. století.     Dnešní staré žatecké město vypadá o něco lépe než před několika lety. Je vidět méně ruin a město působí úhledným, čistým dojmem. Ale nežijeme v iluzích že... Sami žatečtí...

 Sevřený v trojúhelníku dálnic připomíná Starý Spořilov ostrov. Starý vlastně není ani sto let, připomíná tedy hlavně ostrov prvorepublikové atmosféry, klidu a sousedské pohody v moři hluku a neklidu moderního globálního skorovelkoměsta. Starý Spořilov a jeho obrovské Roztylské náměstí s kostelem svaté Anežky České byly hlavním cílem naší lednové procházky několika místy spadajícími pod Prahu 4. Viděli jsme 2 sekvojovce, část bývalé železniční trati, 2 rybníky, 85 let starý kostel i 900 let starý kostel, zámek, tramvajovou smyčku, spoustu psů, o lidech nemluvě. Slušně nabito atrakcemi na pouhých šesti kilometrech. Všemu ale vévodil spořilovský funkcionalismus. Naše výprava začala v místě, kterému se říká U Labutě. Labuť je rybník na Kunratickém potoce v dolíku pod areálem Thomayerovy nemocnice. Překročili jsme potok a tím jsme překročili i rubikon naší cesty. Okolo pilíře mostu na bývalé železniční trati Nusle–Krč z roku 1882 došli jsme ke zmíněnému rybníku. Nad námi se zvedal...