Sekvojovce v Praze a další atrakce na šesti kilometrech

 Sevřený v trojúhelníku dálnic připomíná Starý Spořilov ostrov. Starý vlastně není ani sto let, připomíná tedy hlavně ostrov prvorepublikové atmosféry, klidu a sousedské pohody v moři hluku a neklidu moderního globálního skorovelkoměsta. Starý Spořilov a jeho obrovské Roztylské náměstí s kostelem svaté Anežky České byly hlavním cílem naší lednové procházky několika místy spadajícími pod Prahu 4. Viděli jsme 2 sekvojovce, část bývalé železniční trati, 2 rybníky, 85 let starý kostel i 900 let starý kostel, zámek, tramvajovou smyčku, spoustu psů, o lidech nemluvě. Slušně nabito atrakcemi na pouhých šesti kilometrech. Všemu ale vévodil spořilovský funkcionalismus.

Naše výprava začala v místě, kterému se říká U Labutě. Labuť je rybník na Kunratickém potoce v dolíku pod areálem Thomayerovy nemocnice. Překročili jsme potok a tím jsme překročili i rubikon naší cesty. Okolo pilíře mostu na bývalé železniční trati Nusle–Krč z roku 1882 došli jsme ke zmíněnému rybníku. Nad námi se zvedal vrch nad potokem a my jsme byli v části Kunratického lesa, které se říká Les Michelský. 

Potkávali jsme množství lidí, mnoho z nich se psy, jedna dvojice dokonce chodcům uhlazovala cestu z kopce na běžkách. Vystoupali jsme 40 výškových metrů a ocitli se na zasněžené ploše, kde jinak bývá dětské hřiště. Tady stojí dva mohutné sekvojovce, jeden vysoký více než 33 metrů, druhý asi o deset metrů nižší, obvod kmene mají oba více než 3,5m. Byly zasazeny roku 1954 ze semen sekvojovců přivezených v 19. století do zámeckého parku v Ratměřicích u Votic hrabětem Chotkem a tamtéž zasazených. Jsou také dva, jsou staří okolo 150 let a vysocí 45 a 42 metry. Oba stromy v parku u Roztyl jsou tedy ještě mladí chlapci a mohou tu stát a růst stovky a stovky dalších let, pokud je lidé nezničí.

Došli jsme k restauraci, kde se dal koupit svařák do kelímku a kde jsme se dozvěděli, kde jsme. Po dalším půl kilometru jsme uhnuli z cesty k metru Roztyly a zkratkou jsme mířili k mostu přes výpadovku na D1. Bylo to tam, co našli tu holku....

Přechodem z parku do prvorepublikové čtvrti Spořilov ocitli jsme se náhle na chvíli v moderním městském světě.

A pak náhle klid a největší klid v zasněženém geoparku, jakési nehybné a meditativní ZOO, jak nějak podobně zaznělo při míjení brány do hájemství hornin. A potom už ulice pojmenované v americkém štýlu, světovými stranami a čísly, nádherné hranaté vilky i pohodlné vkusné domy se střechami sedlovými, spousta zeleně v prostředních pásech ulic, na náměstích i na zahradách, kroutící se uličky vytvářející  hravý labyrint. Spořilov.

Spořilov, dnes zvaný Starý Spořilov, je jedním z nejstarších zahradních měst na území Prahy. Byl vystavěn družstvem Spořilov založeným Městskou spořitelnou na Vinohradech k jejímu pět a dvacátému výročí. Odtud tedy i název nového sídliště. Výstavba probíhala od roku 1926. 

Středobodem Spořilova je Roztylské náměstí, které je tak rozlehlé (2,7 ha, 400m dlouhé a mezi 50 a 80 metry široké), že se mi ho nepodařilo smysluplně vyfotit. Dominantou poměrně prudce svažitého (přes 20 výškových metrů od Hlavní ulice pod kostelem) náměstí je kostel sv. Anežky České, postavený v letech 1934-1935 ve funkcionalistickém stylu v době, kdy Anežka nebyla ještě svatořečena, podle návrhu projekční kanceláře architekta Stanislava Režného. Provedením stavby byl pověřen ruský architekt Nikolaj Paškovskij, jeden z mnoha zajímavých ruských porevolučních imigrantů s nevšedními a jako v tomto případě i pohnutými životními osudy. Povědomí o nich se bolševikům podařilo téměř vymýtit.

Sešli jsme do spodní části náměstí, kde stojí činžáky ze začátku 30.let i novější budovy. Ulice pojmenované podle slovenských měst patří docela pěknému sídlišti Spořilov I vystavěnému během 60. let. Ale také se tu schovává jedna zajímavá drobná stavba. Houževnatým úsilím místních českých bratří zde byla v roce 1956 postavena bratrská modlitebna. Zkolaudována však byla až roku 1982... Autorem stavby je Bohumír Kozák, jeden z nejvýznačnější českých architektů 20. století, který prožil svůj dlouhý, více než devadesátiletý život, bojem za českou architekturu a za podobu Prahy, ať už jako aktivní stavitel, teoretik architektury nebo třeba předseda Klubu za starou Prahu.

 

Podruhé jsme překonávali dálnici, tentokrát Spořilovskou spojku a tentokrát podchodem. Před námi stály domy sídliště Spořilov II postavené během 60.let a ocitli jsme se u tramvajové konečné. Tady sídlí vyhlášená hospůdka První pivní Tramway, momentálně samozřejmě bohužel zavřená. Konečnou tu mají linky 11 a 14. Celé se to tady původně nazývalo Chodovec, což upomíná na blízký a už od středověku známý Chodov, tedy zřejmě nějaký menší dvůr s osadou, který k Chodovu náležel. Před námi byly Záběhlice.

 

Došli jsme do údolí Botiče, do vsi, která je známá od roku 1088, kdy byla zmíněna jako zboží v listině k založení Vyšehradské kapituly. Někdy v té době nebo o několik desetiletí později zde byl postaven kostel Narození Panny Marie, který je tak původně románským kostelem, a přes přestavby a úpravy je to dodnes poznat. Stojí na břehu Hamerského rybníka. Ten byl založen roku 1770 jako zdroj vody a vodní energie pro měděné hamry. Rozkládá se na místě bývalé středověké tvrze. Kostel tak původně stál na mírném návrší nad tvrzí a ne na břehu rybníka. 

Naše cesta se chýlila ke konci. Za rybníkem jsme obešli sportovní areál a s výhledem na panelákové sídliště s paradoxním názvem Zahradní město jsme se s procházkou začali loučit. Poslední pamětihodností na cestě byl záběhlický zámeček, proti jehož bráně počkali jsme na autobus mířící na Kačerov. Výprava se zdařila a nikdo se nezranil.