z duše smršť

tobiášův vrch je malebný nízký kopec se vzácnou stepní květenou. proto byl již před drahně lety vyhlášen přírodní památkou. najdete ho na dohled od dvojího křížení silnic most - lovosice, louny - most a louny - bílina nad vesnicí kozly. dojde se na něj od kozelského hřbitova, což jen zvyšuje malebnost místa. nesmíte ale u hřbitova píchnout pneumatiku o špičatý bazmek jako já. důvodem k vyhlášení přírodní památky je přítomnost stepních společenstev, jak je obvyklé v této části českého středohoří (a slaňáci tohle znají i ze slánské hory). na dobiáši, jak vrch pojmenoval místní pán, který ochotně půjčil nářadí k opravě, najdete vzácné koniklece, za kterými ale musíte vyrazit o něco dříve než začátkem května. to ještě stihnete aspoň krásné žluté květy několika posledních rozkvetlých hlaváčků jarních a další rostliny. za slunného počasí můžete na vrcholku sledovat početný hmyz, ale také výhled na kopce v okolí. z dobiáše je krásný výhled na ranou, milou a oblík na jižní straně, ale také na ...

jako když foukneš do pudru jako když rozřízneš srdce zmizela láska ve větru není v tom srdci více

Opustíte - li paneláky města Štětí ukryté pod kouřícími komíny obrovské fabriky na papír a vyjedete severním směrem na hřbet, kterým se nad labskou rovinu zvedá Dokeská pahorkatina, ocitnete se náhle v úplně jiném světě. Ve světě starém a zapomenutém. Kudy nevedou hlavní cesty a odkud je všude daleko. Jako první váš zrak zaujme kostel sv. Petra a Pavla ve Chcebuzi, prastaré vsi, která snad patřila kdysi Vršovcům, rodu neblaze vynikajícím v nejstarších českých dějinách. Kostel ve Chcebuzi byl kdysi součástí malebné návsi, dnes zplundrované, s vypálenými a polozbořenými budovami. Jako kdyby tu docela nedávno proběhla válka, které si sdělovací prostředky vůbec nevšimly... Vy ale Chcebuz minete a dojedete do Radouně, kde vás překvapí roubené chalupy i empírové domy, upravená náves a nakonec i židovský hřbitov. Na vršku za vesnicí byl židovskými souvěrci z dalekého okolí vybudován hřbitov v revolučním roce 1789. Sloužil Židům i ze vzdálených obcí jako Hoštka nebo Dubá. Po první světové válc...

Vysočina je kraj, kde v minulosti žily početné židovské komunity od středověku až do holocaustu během druhé světové války. Díky tomu je v tomto kraji zachován výjimečný počet památek na tyto obyvatele českých zemí. Židé byli během minulých staletí v obcích českých zemí více či méně trpěnou menšinou, která se lišila náboženstvím, jazykem i kulturními zvyky. Místa, kde mohli žít, byla od jiných částí obce oddělena a uzavřena. Říkalo se jim ghetta. Slovo ghetto pochází z hebrejštiny a znamená odloučení. Přesně tak vystihuje pozici, kterou Židé měli. Součástí židovské obce bývaly synagogy - modlitebny, jimž byl vzorem jeruzalémský chrám jako symbolické pouto se zemí, kterou Židé museli během římské nadvlády opustit. Slovo synagoga je původu řeckého (slova začínající předponou syn- mají význam něčeho společného, spojeného). Dalším významným místech židovských ghett bývala mikve - rituální lázeň. Život v židovském ghettu si jen těžko už dnes představíme. Události 20. století nás připravily o...

Ovčáry jsou malá osada nedaleko Slaného. Ve středověku to bývala normální vesnice s kostelem a řbitovem. Ten kostel je zasvěcen sv. Václavu a nechali ho založit ostrovští benediktini. Určitě už před husitskými válkami, ale zmiňován je až k roku 1465. Za bolševické vlády a po revoluci málem zanikl. Dnes je naštěstí zachráněn a opraven. Řbitov kolem kostela je udržován a poskytuje krátkou procházku kolem kostela. Ovčáry jsou ze Slaného přístupné procházkou okolo slánských řbitovů a sloupu vinařů a rybářů. Ten je ale jen kopií sochaře Václava Nejtka z roku 1943. Původní sloup stál právě v Ovčárech. Dále nad sady a dolů podél nich se sejde přímo ke kostelu. Od kostela dá se přes hlavní silnici sejít do osady a k Červenému potoku, který se zde v čističce zbavuje vší slánské špíny. Cestou podél zahradní kolonie se dojde do Nezamyslovy ulice ve Slaném pod Slánskou horou.