Svatováclavská dovolená - den druhý

Druhý den dovolené jsem se rozhodl vyrazit západním směrem a dojet skoro až ke Karlovým Varům. Mým cílem měly být středověké hrady Andělská hora a Hartenštejn u Bochova. Taky jsem si říkal, že by nebylo marné podívat se po houbách a vybavil jsem se plátěnou taškou (můj košík drží v zajetí už dva roky Majk v Pařezí) a švýcarským nožem, vyzvedl jsem kamarádku, natankovali jsme a vydali se směřem ku Řevničovu.

Svatováclavské ráno bylo mlhavé, ale já byl přesvědčen, že se mlha zvedne a bude krásný den stejně jako byl ten předchozí. Mezi Řevničovem a jesenickou křižovatkou mlha lehce zhoustla. Řídce osídlené západní Rakovnicko, jeden z nejsmutnějších krajů u nás, se střídavě vynořovalo a ponořovalo do bělavých cárů mlhy. "Tak zkusíme nejdřív ty houby a mlha se na poledne určitě zvedne," pravil jsem optimisticky. Za Lubencem jsme vyjeli do výšky okolo 650 m.n.m., užili jsme si dvoukilometrový úsek dálnice, minuli odbočku na Bochov a vjeli do zamlžené Andělské Hory. Hrad byl vidět...v mlze.

Pár kilometrů za Andělskou Horou jsme odbočili na plácek u lesa a během hodiny a půl jsme měli plnou tašku hříbků, babek a klouzků. Posvačili jsme a jeli zpět dobýt hrad Andělská hora.

Hrad je starší než městečko pod ním. Byl zbudován už na přelomu 14. a 15. století, kdy ho založil Boreš z Oseka. Pak patřil Házmburkům a nakonec jej získal Jindřich z Plavna z německého šlechtického rodu, který výrazně ovlivňoval dějiny západních Čech v 15. a 16. století. Za vlády Plavenských také vzniklo městečko pod hradem, a to až v druhé polovině 16. století.

Obdélníkovému náměstíčku vévodí barokní kostel sv. Michala Archanděla, také Schillerův dub zasazený roku 1859 ke stému výročí narození německého básníka Friedricha Schillera, který byl stejně jako Johann Wolfgang Göthe hostem lázní v Karlových Varech a který - stejně jako Johann Wolfgang Göthe - výletil po okolí a navštívil i Andělskou Horu. Göthe tu má ostatně reliéf na pamětním kameni. Partičku doplňuje Sv. Jan Nepomucký z roku 1767.

Přímo za kostelem začíná docela krátké stoupání na hrad. Po požáru v roce 1718 byl definitivně opuštěn a začal pustnout. Jeho původní podobu nám ukázala informační tabule.

Možná místo se silnou energií, nevím, bylo sychravo, ač nebyla zima, a my se snažili jít rychleji než rodinka s hyperaktivním chlapcem. Hrad překvapí svou rozlehlostí, která zespodu není patrná. Nádvoří je přiměřeně velké a výškový rozdíl k jihovýchodní věži je docela impozantní. Věž se opravuje, k tomu z ní čouhá stožár světelné signalizace, takže je to takové trochu industriální, ale jinak se nám hrad velice líbil. Výhledů jsme si moc neužili, ale nakonec to skutečně byla hodina, kdy bylo mlhy nejméně.

Cestou z náměstí dolů jsme se pak museli vyhýbat cyklistickému závodu, ale k žádné kolizi to nevedlo. U hlavní silnice jsme se ještě stavili u barokního areálu hřbitova s poutním kostelem Nejsvětější Trojice. Ten dal postavit na přelomu 17. a 18. století hrabě Černín významným italským a v Čechách usazeným stavitelem Giovannim Baptistou Alliprandim, který zvolil jedinečné trojúhelníkové řešení jak půdorysu kostela, tak samotného hřbitova. Areál, který doplňují ještě dvě kaple, byl v nedávných letech zrekonstruován a v době naší zastávky byl bohužel prázdný a uzamčen, ačkoli přes léto tu zřejmě funguje informační centrum a jsou zde také parkovací místa pro autobusy s německými důchodci.

Další naší zastávkou bylo město Bochov. To je dnes trochu zapadlé sudetské městečko, které nepůsobí úplně perspektivně, ale je znát, že dějiny tudy prošly. Před polovinou 14. století už tu stálo hornické městečko a přes devastační vliv komunistického vedení z druhé poloviny 20.století se tu nějaké památky zachovaly. Na náměstí stojí kašna z 18.století, barokní Jan Nepomucký, drobounká Panenka Maria a klasicistní radnice s věží. Je to docela hezké, ale další místa na náměstí prozrazují, že současnost Bochova není úplně růžová.

V budově radnice je restaurace, kde jsme si vypůjčili klíč od věže zříceniny hradu Hartenštejna, která slouží v současné době jako rozhledna. Na druhou zříceninu, která se nachází přímo ve městě a jmenuje se Hungerberg, jsme nešli, neboť jsme nechtěli ztrácet poslední zbytky viditelnosti. Hartenštejn je dosažitelný po značené cestě a překonání dvoukilometrové vzdálenosti od náměstí. Hrad leží na Zámeckém vrchu, který má nadmořskou výšku 733 m.n.m. a tyčí se asi 80 výškových metrů nad městem.

Naproti hradu je vrch se sloupem připomínajícím pyrám, který je pomníkem obětem 1. světové války. Byl vztyčen roku 1924 a jestli mě zrak nešálil, tak je u něj ještě postaven dřevěný kříž.

Hartenštejn nechal postavit Jindřich z Plavna okolo roku 1470 jako nový opěrný bod místo již zmiňovaného Hungerbergu, který zničilo vojsko Jiřího z Poděbrad. Ale už v polovině 16. století byl Hartenštejn opuštěn. Později padl téměř celý za oběť těžbě kamene. Hrad byl přitom ukázkou velice kvalitní hradní architektury konce 15. století. Byl vynikající obrannou dělostřeleckou pevností s bateriovými věžemi.

Už za první republiky probíhaly na hradě rekonstrukční práce a hrad se stal oblíbeným místem víkendových zábav. Po druhé světové válce tyto aktivity upadly. Další rekonstrukce se hrad dočkal až po roce 2006. Hrad by byl v jiném počasí skutečně příjemným místem k výletu a určitě bývá z rozhledny dobrý výhled. Takhle bylo jednodušší nahlédnout do hluboké hradní studny a za opět houstnoucí mlhy se vydat zpět k Bochovu. Naše mysli pak už jen zaměstnávaly myšlenky na smažený sýr, který jsme si pak také v restauraci objednali a po několika desítkách minut skutečně dostali a snědli. Tímto svátečním jídlem jsme tak zakončili svatováclavský výlet za zamlženou gotikou západních Čech.