V Budyšíně, městě věží

"Něhdyša stolica Hornjeje Łužicy płaći jako kulturelne srjedźišćo Serbow a leži w serbskim sydlenskim rumje," píše se v hornolužickosrbské verzi Wikipedie. A je to tak. Hlavním městem Horní Lužice sice nebylo nikdy formálně jmenováno, ale bylo během středověku nejvýznamnějším ze svazu Hornolužického šestiměstí a tak nějak se to prostě bralo. Horní Lužice patřila k České koruně od Jana Lucemburského, ale poprvé bylo Budyšínsko uděleno jako léno Vratislavovi II. roku 1075 a radnici tu postavil už Přemysl Otakar I.

K Českému království patřila Horní Lužice i Budyšín do roku 1631. Tehdy byly obě lužické země darovány saskému kurfiřtovi Janovi Jiřímu I. a zůstaly saské až do dnešních dnů. Lužičtí Srbové tu žijí už od nějakého 6. století, ale lužická srbština je dnes otázkou spíše folklorní a formální, jak o tom svědčí dvojjazyčné názvy ulic ve městě, kde všichni mluví německy.

Budyšín leží jen 30 kilometrů od hranice v Rumburku - Jiříkově, takže udělat si sem autovýlet je pro Středočecha otázkou dvou hodin cest. Odměnou mu bude malebné historické město, které není přeplněno turisty a přitom nějaké ty památky nabídne. Typické pro Budyšín jsou věže. Poměrně malé historické centrum a jeho nejbližší okolí jich nabídne celkem sedmnáct. Kromě radniční věže patří k těm nejtypičtějším věž chrámu sv. Petra. Ten je ve své nejstarší části zachován ze začátku 13. století a celkově je stavbou z pozdní gotiky. Od 16. století slouží katolíkům i protestantům. Jeho interiér je síňový a jeho věž je přes 80 metrů vysoká.

Nejznámější věží v Budyšíně je ale asi Bohatá věž. Jmenuje se podle Bohaté ulice, na jejímž konci stojí. Pochází z konce 15. století, ale přístavba s vyhlídkovou plošinou je ze začátku 18. století. Je to místní "věž v Pise", její odchylka činí 1,44m při výšce 56 metrů. Je přístupná, vchází se do ní úzkou chodbičkou a stoupá se stejně úzkým schodištěm. Terno pro klaustrofoby, jak by poznamenal Woody Allen. Paní pokladní pod vrcholem věže nám pěkně česky řekla, že nám zbývá ještě 17 schodů. Jak je stoupání na věž úzké a nekomfortní, tak je plošina na věži prostorná a pohodlná. Je z ní skvělý výhled na všechny ostatní budyšínské věže.

Dalšími zajímavými věžemi jsou třeba Lauská věž, kudy se přijíždělo směrem od Čech, nebo vodárenská věž ze 16. století, vedle níž stojí ruiny klášterního kostela a momentálně také jeřáb, aktuální osmnáctá budyšínská věž.

Budyšín nenabízí jen věže, ale i průchody, průjezdy, středověké uličky i stejněvěké krčmy. Příjemnou procházkou se dá dojít až k hradu, který býval sídlem místního kmene od pradávných dob. Do hradu se vchází Matyášovou branou, ale na rozdíl od stejnojmenné brány na Pražském hradě se nejedná o habsburského panovníka ze začátku 17. století, ale o uherského krále Matyáše Korvína, který se léta přetahoval s Jiřím z Poděbrad o části českého království.

Pod hradem je výhled na údolí Sprévy, řeky, která teče pár set metrů i na českém území a v Berlíně se vlévá do Havoly. Pohledem na malebné údolí jsme se v podstatě s městem rozloučili, neboť nás vedro hnalo někam k vodě. Ani to tu není problém. Přímo za panelákovým okrajem města leží obrovská (více než 5,5 km²) vodní nádrž na řece Sprévě, kde je koupání jak na Mácháči.