Krajem zapomnění III. - Až na hranice újezdu

Jak cestovat a poznávat zemi v časech, kdy se občanům státu nedoporučuje cestovat, a pokud ano, tak jen někam, kde budou občané sami, jen ve dvou? Většina Pražáků to pojme tak, že jedou na Křivoklátsko (a Posázaví a Kokořínsko apod.), tam vytvoří husté shluky aut u odboček do lesa jak v nejlepší houbařské sezoně, a chodí po lese. Já volím cestu tam, kde nikdo není nikdy, bez ohledu na vládní nařízení, do kraje, který jsem si pro sebe nazval Krajem zapomnění. Do kraje, kde jen málo památek září na dálku opravenou fasádou, kde ve většině vesnic je chátrající zámek, ruina starého německého statku, torzo kostela, hřbitovy s neudržovanými německými hroby. Kraj pod Doupovskými horami, kde vojáci zabrali pro své účely obrovské území a vytvořili tak umělou hranici, kde končí svět. Za hranici vojenského újezdu se nesmí a hranice se táhne v délce asi 30 kilometrů od severu od Kadaně až po Bochov na karlovarské silnici. Celková délka hranice újezda je asi 70 kilometrů.

My jsme jeli až do obočky na Žiželice u Žatce po sedmičce, potom ze Žatce na Kadaň přes Chbany a jiná podivná místa, před Kadaní jsme odbočili na jih a sjížděli jsme pod hřbet Kolina (507 mnm), patřící k Úhošťanské vrchovině. Za Kolinou se před námi na chvíli otevřelo panorama Doupovských hor s táhlými vrchy různých nadmořských výšek, od pětistovek po sedmistovky, ale to už jsme sjeli do údolí a přes Blov a Miřetice jsme dojeli pod Vintířovský vrch, na němž v jasném slunečném dnu zdáli zářila poutní kaple Panny Marie Pomocné.

Vintířov je malá vesnice spadající pod vedlejší Radonice, ale mají tam dva zámky, zámecký park, barokní kostel a výše uvedenou poutní kapli. Vintířov vlastnili různí majitelé, v 16. století to byli Šlikové, kteří přestavěli tvrz na renesanční zámek. Dalšími významnými majiteli byli Losyové z Losynthalu, méně známý rod původem z Tyrolska nebo Švýcarska, od konce třicetileté války usazený v Čechách, kteří nechali panství zvelebit, postavili zámek v Radonicích, už dvakrát zmíněnou poutní kapli, ovčín, hospodářský dvůr a také pivovar. Jan Antonín Losy z Losynthalu také začal stavět nový zámek, ale po jeho smrti se stavba zastavila. Zámek v klasicistním duchu dokončil až nový majitel Josef Mikuláš hrabě z Windischgrätzu. K zámku přiléhal park s kamenným letohrádkem a třemi rybníčky, dále zelinářská zahrada, zvěřinec, bažantnice, tři vinice a obora, která navazovala na park. Dnes vše vypadá jinak. Z obou zámků jsou vlastně už zříceniny, je zřejmě nemožné je zachránit. Z hospodářských objektů jsou často také jen torza. Ale park je zřejmě udržovaný. Je to okouzlující prostor s mnoha starými stromy, zejména mohutnými košatými duby. Zastavili jsme u barokní kaple svatého Šebestiána, která stojí před krajem Vintířova u silnice, a vyrazili jsme parkem k zámku.

Za zámkem jsme prošli okolo jedné z budov, které dříve patřily k areálu, přešli potok a před námi se do výšky 386 mnm vypínal Vintířovský vrch, solitérní vyvřelina jako dělaná k nějakému posvátnému nebo duchovnímu využití. Kapli nechala na vrchu postavit Marie Polyxena Losynthalová v roce 1685. Doba osvícenská přinesla jí pohromu. Nejprve do ní v roce 1781 udeřil blesk a následně byla úplně zrušena v rámci josefínských reforem. Ale už ve 30. letech 19. století byla obnovena díky velké lidové oblíbenosti. Populární poutě se tu konaly až do 60. let 20. století. Pak přišla známá doba temna nejen pro tyto drobné památky, ale pro celou zemi a pro tyto kraje na okraji dění obzvláště. Naštěstí i tady se našli dobří lidé, kteří iniciovali záchranu kaple a ta byla od poloviny 90. let postupně rekonstruována. Na vrchol se dá vyjít starou cestou se zbytky barokního schodiště, která je lemovaná moderními sochami ze sochařských sympozií, která se tu konala na začátku století. Na vrcholu je příjemný poměrně velký prostor s dalšími sochami, ať už moderními nebo některými zachráněnými ze zaniklých obcí na Doupovsku.

 

 

Pobyli jsme chvilku u kaple a cítili jsme se tam velmi příjemně. Nejenže tam opravdu vůbec nikdo nebyl, jak vyžaduje vládní nařízení, ale hlavně celková kompozice místa usazeného v krajině spolu s velice vydařeným počasím vytvářela pocit silné harmonie. Zpátky jsme šli okružní cestou kolem vrchu a zahlédli kapli ještě zespodu ze zadní strany. Potom opět přes park k autu a pokračovali jsme dále.

Cestou k Mašťovu jsme chtěli odbočit na polní cestu, kterou bychom se přiblížili k vyhlídce na Radechovských skalách. Ale cesta byla bohužel velice kamenitá a pro mou fabii i nebezpečná. Po asi dvou stech metrech jsem ťuknul o kámen a rozhodl se ze situace vycouvat. A to doslova, neboť nebylo, jak se otočit. Za spojeného úsilí celé posádky jsme manévr zvládli a vyhlídku jsme oželeli, protože prašná a kamenitá táhlá cesta k procházce moc nelákala. Dojeli jsme do Mašťova, starého města s mnoha zajímavými památkami, krásnou šlechtickou hrobkou, zámkem a židovským hřbitovem. Dnes tu na okraji civilizace žije jen asi pět stovek obyvatel. Mašťov jsme projeli a pokračovali směrem k terra prohibita. Po asi třech kilometrech jsme dojeli k zátarasům. Obrátili jsme se na jih a po chvilce opustili hraniční zónu. Přes vesnici Dobřenec, kde jsem si vyfotil hrázděný dům, jsme se přesouvali k Podbořanskému Rohozci.

Podbořanský Rohozec se až do roku 1949 jmenoval Německý Rohozec neboli Deutsch Rust. Kadaňský Rohozec pak byl Českým Rohozcem. Až do druhé světové války to byla docela velká vesnice, žilo tu více než 500 lidí. Ještě v polovině století devatenáctého tu byla silná židovská komunita, židé tvořili polovinu obyvatel vesnice. Dnes tu žije asi 150 lidí a je tu klid. Na návsi je zachovaný a opravený barokní kostelík sv. Notburgy. Svatá Notburga je oblíbená hlavně v Tyrolsku. Její příběh je trochu příběhem o Popelce, která svou zbožností a dobrotou konala dobré skutky, až byl její dlouhotrvající lidový kult oficiálně schválen roku 1862 papežem Piem IX., mimochodem papežem s nejdelším pontifikátem v historii, trvajícím 31 let. V údolí Doláneckého potoka leží židovský hřbitov, ke kterému jsme se chystali. Předtím jsme ještě posvačili na lavičce u prázdného hřiště a nechali se nabíjet jarními slunečními paprsky.

První písemné doklady o židech v Podbořanském Rohozci se datují od 2. poloviny 17. století, kdy zde žilo několik židovských rodin. O dvě stě let později to byly skoro tři stovky osob. Nejznámějším rodákem z místní židovské komunity byl Eduard Glaser, v druhé polovině 19. století proslulý orientalista, astronom a cestovatel, který se specializoval na arabské prostředí a zejména na Jemen. V obci stojí ještě jeho rodný dům a několik dalších domů, které se zachovaly po židovských obyvatelích. Vzácná barokně-empírová synagoga byla přestavěna na obytný dům už ve 30. letech 20. století a v roce 1956 zbořena. Hřbitov byl založen v roce 1856 . Obvod tvoří kamenná zeď, která je i se vstupní branou jen částečně zachována. Pochováno tu je zhruba dvě stě osob. Součástí byla márnice. Některé náhrobky jsou z červeného vápence a celkem jich je asi 25 vztyčených. Hodně povalených náhrobků už zarůstá tak, že si nevšimnete jejich obrysů a zakopnete o ně. Ale je vidět, že o hřbitov pečováno je. Je na něm posekaná tráva i náletové stromky a keře, kterých je v okolí dostatek a přes které je těžké se ke hřbitovu dostat. Není to první židovský hřbitov, ke kterému si člověk musí cestu trochu probojovat. Já zvolil trasu s přeskokem potoka, průnikem šípkového porostu, obejitím hřbitova seshora po staré lesní cestě a vstupem z opačné strany skrz chybějící zeď. Později jsme zjistili, že ke hřbitovu vede přes potok lávka. Lávka ovšem tak pofidérní, že někteří členové výpravy přes ni odmítli přejít a spokojili se s fotografováním zdálky. Upřímně řečeno, kvůli silné devastaci za posledních dvou totalitních režimů je tento hřbitov spíše památníkem na tuto devastaci než důstojnou připomínkou židovských obyvatel tohoto kraje. Já jsem nakonec po delším zkoumání lávku překonal lehce jak srnka, jen špičkami kopýtek jsem se dotýkal vachrlatých prken. Krajina okolo se vlnila a my se přes pole vraceli k auta, abychom popojeli zase dál.

Naší další krátkou zastávkou byla zřícenina hradu Křečov. Vrátili jsme se do Podbořanského Rohozce a odbočili na Nepomyšl. Po chvíli jsme zastavili u schované odbočky vlevo. Cesta vedla po úbočí nad údolím stejného potoka, na jehož druhém břehu leží židovský hřbitov. Jenom o skoro 20 výškových metrů výše. Hrad byl postaven zřejmě v první třetině 14. století. Poprvé se v písemných pramenech objevuje v roce 1338 v souvislosti s Rackem z Křečova . Obýván byl do konce 15. století, v roce 1541 se uvádí jako pustý. Byl to malý šlechtický hrad, který sloužil ke kontrole nejbližšího okolí. Jako mnoho jiných neměl šanci na využití v pozdějších staletích. Na místě toho moc nenajdeme, najdete zbytky obvodových zdí, zeď prozrazující, kde byla věž. Ale o zříceninu se někdo stará, u silnice je tabule, na místě hradu druhá, tabulky se směrovkami, odpadkové koše. Pod bývalou věží je kryté posezení, na předhradí zase ohniště s lavičkami. Docela fajn místo, nelitovali jsme té malé procházky. A pak zase dál, sjížděli jsme do zemědělské krajiny v okolí Podbořan a hlavně zámku Krásný dvůr, jehož majitelé krajinu vlastnili a formovali po staletí. Než jsme sjeli 130 výškových metrů na šesti kilometrech, ještě jsem si cestou vyfotil zajímavý kruhový zámeček stojící uprotřed Nepomyšle. Je to v jádru gotická tvrz, od začátku vývoje na nepravidelném půdorysu, renesančně a pak i barokně upravovaná, dlouho vlastněná Šliky, pak ještě déle Dittrichštejny. Za komunistů málem zdemolován, dnes opraven.

K širokému okolí důležitého šlechtického sídla patřilo mnoho staveb a objektů. Jedním z nich je nebo spíše byl i takzvaný Zámecký dvůr, výstavní barokní statek, který pro změnu zchátral až po roce 189. Leží v obci Chotěbudice, která nás ale nezajímala tolik jako nedaleko ležící hřbitov se zříceninou kaple svatého Štěpána. K místu vede od Chotěbudic táhlá rovná cesta.

Po cestě rovné jak pravítko by se dalo dojít až do Mašťova, ale my jsme zůstali zde u kaple na hřbitově. Kaple stávala ve vsi Mladějov, která zanikla už za husitských válek. Samotná kaple zůstala, byla barokně přestavěna a sloužila jako hřbitovní. Za komunistů zchátrala a byla navržena k demolici. Jak často se opakují tyto příběhy staveb v Kraji zapomnění... Na hřbitově jsou neudržované staré německé hroby a náhrobní desky. Českých poválečných hrobů je jen pár. Je to místo s velice osobitou atmosférou.

Čekala nás pětikilometrová cesta k poslední zastávce, shodou okolností také k torzu kostela. Cestou jsme ale míjeli jeden krásný kostelík opravený a malebně posazený na křižovatku cest na kraji Vysokých Třebušic. Byl postaven v polovině 18. století a je zasvěcený sv. Anně.

Poslední naše zastávka byla ve Zlovědicích. Název prý pocházející od středověkého jména Zlověd. Je to vesnice zemědělského rázu, kde zřejmě stávaly statky obhospodařující okolní polnosti. Dnes tu nežije ani 30 lidí. Nad vesnicí se tyčí její dominanta, dnes však jen těžko viditelná přes hustý porost. Kostel sv. Michaela archanděla je barokní stavba z 18. století. Dnes je to zřícenina, která nebyla zbouraná, ale není vlastně ani opravovaná. Jediným novým prvkem je střecha na věži kostela. Kostel má i s nedalekým hřbitovem velice působivou atmosféru.

A to bylo pro dnešek všechno. Strávili jsme krásný slunečný den víceméně bez omezení uprostřed podivné rouškové totality. V ten samý den obyvatelé Prahy posedávali ve skupinách po městských parcích za stálého dohledu strážníků městské policie. My jsme ještě cestou zamávali vrchu Rubín, na který se podíváme někdy příště a přes Žatec a Louny směřovali jsme k domovu.