Jarním Džbánem

Nedělní odpoledne se po ranním dešti vybralo a nabídlo svěží a slunečné počasí jako stvořené na malý autovýlet. Původní představy o pěší okružní trase na hradiště Dřevíč, případně na hradiště Okrouhlík rychle vzaly za své a byly přesunuty na den, kdy nebudeme vyrážet na výlet po čtvrté hodině odpolední. Cíl zůstal, tedy Džbán, nebo, jak se také říká, Podlesí. Džbán a jeho vlnící se táhlé svahy, prudké stráně s teplomilnou květenou, zalesněné plošiny tvářící se zespoda jako horské štíty, vesnice posazené na skalnatých terasách nad hlubokými údolími, cesty prudce se zvedající od silnice a mizející kamsi za táhlou zatáčku. A chmelnice na červené půdě plné opukových kamenů, ze kterých tu jsou postavené domy, stodoly i kostely.

Vyrazili jsme po sedmičce směrem na Louny. Byl tak nepříjemný provoz, že jsem hleděl co nejdříve z hlavní odbočit. Na Hříškov se mi to nepodařilo, tak až na Smolnici. Chybným odbočením jsem se do Hříškova dostal stejně. A museli jsme zpět ke Smolnici. Cestou jsme si aspoň prohlédli panorama Českého středohoří od smolnického kostela. Byli jsme v tu chvíli osmnáct kilometrů vzdušnou čarou od Slaného a 80 metrů výš a sedm kilometrů od Ohře v Lounech, ale výš o celých 170 metrů!

Ze Smolnice museli jsme přes Smolnický potok na Brodec, pak znovu do kopce na Líšťany, přes Senkov do Zbrašína, přes potok Maruška do kopce na Hořany a zase z kopce k potoku Hasina, který odvodňuje centrální Džbán směrem k Ohři a v jehož údolí leží Hřivice, kde jsme zastavili. Tady jsme původně chtěli vylézt na zmíněný Okrouhlík, ale pohled na něj a na hodinky nás přesvědčil, že se nemáme pouštět do žádných větších akcí.

V Hřivicích nás hned zaujal kostelík na kopečku zářící v odpoledním slunci. Je to kostel sv. Jakuba apoštola postavený v roce 1724 na místě starší, vyhořelé stavby. Kostel je opravený a skvostně zapadal do jarní nálady nedělního podvečera.

Nad kostelem stojí zvonice se zvonem Jakubem. Ten byl ulit v roce 1506, ale zvonice je asi o sto let mladší, postavená někdy na sklonku renesančního slohu a barokně upravená nebo dostavěná. Kostel se zvonicí vytvářejí působivé panorama vesnice.

Pod kostelem stojí ještě zvonice Církve československé husitské z roku 1934, ale tu se mi nepodařilo zachytit. Také tu stojí zajímavý pomník obětem první světové války z řad místních občanů. Jeho autorem byl ve 20. letech Emil Dufek, profesor na kamenické škole v Hořicích, ale rodák z nedalekých Chlumčan u Loun.

Ještě jedním pohledem jsme se rozloučili jak s Hřivicemi, tak s Okrouhlíkem a právě Okrouhlík jsme museli objet, abychom se dostali k naší další zastávce.

Okrouhlík se jevil od silničky mezi Hřivicemi a Konětopy jako mohutná horská masa, hrozivá a nepřekonatelná. Vrchol plošiny byl 170 výškových metrů na asi 650 metrech nad námi. Podél Hasiny, která se po 27 kilometrech svého toku vlévá do Ohře u Postoloprt proti plošině, na které kdysi stálo raně středověké hradiště Drahúš, jsme dojeli až do Solopysk, kde jsme prudkou serpentinou začali stoupat na plošinu Podhora, sedmnáctého nejvyššího vrcholu ve Džbánu. Ze zatáčky nad Solopyskami byl nádherný výhled na Pravdu se zříceninou hradu. Za ní byla vidět východní část plošiny Rovina, kde se nacházejí známé Kounovské kamenné řady. Vpravo vzadu končil dlouhý zalesněný hřbet vrcholovou plošinou Výrova. Pastorálním činily výjev ovce poklidně se pasoucí na zeleném svahu.

Na úzké placce na silnici spojující Louny a Rakovník leží městečko Ročov. Historicky významnější a starší je Dolní Ročov. Horní Ročov, to je ten, který leží na té placce, byl vystavěn po roce 1352 po povolení od Karla IV. Původně byl tedy majetkem pána z Dolního Ročova. Horní Ročov má úhledné náměstíčko s parkem, kde jsem kdysi spal v rámci vandru přes Dřevíč, který jsme s kumpány zakončili v místní pěkné rohové hospodě. Do Dolního Ročova se sjíždí - jak jinak - prudkou serpentinou.

Klášter v Dolním Ročově nahradil svým významem tvrz, která tu stála od začátku 14. století. Zdejší pán Albrecht starší z Kolovrat nechal klášter založit roku1373. Roku 1376 sem přišli první augustináni. Dokončen byl roku 1380. Klášter byl přirozeným střediskem oblasti a mimo jiné byl vyhlášen svým pivem. Doba bolševického teroru mu přinesla zlé časy. V roce 1950 byl zrušen v rámci Akce K a poté přeměněn na věznici duchovních osob pozatýkaných právě při této likvidační akci. Dále tu byla kasárna a v letech 1961 až 1995 zde sídlila dětská psychiatrická léčebna. Poté byl areál vrácen řádu augustiniánů. Skvostem je klášterní kostel, který na místě staršího svatostánku vystavěl Kilián Ignác Dientzenhofer v letech 1746-50 v barokním slohu. Symbolem kostela je Področovská Panna Maria, gotická Madona umístěná ve skleněné vitríně na hlavním oltáři. Za kostelem je malý hřbitov s příjemně stinnou atmosférou. Kromě místních z Ročov nebo Úlovic jsme objevili náhrobek s nevšedními jmény bývalých opatů kláštera.

Po hlavní silnici směrem k Rakovníku jsme dojeli do vesnice jménem Třeboc. Sjíždí se k ní zpět do údolí Klášterního potoka, od kterého jsme před chvílí vyjeli. V Třeboci jsme se krátce zastavili, abychom si prohlédli pěkné statky na návsi a novorománskou kapli sv. Vojtěcha.

Osmedesát čtyři metry na asi dvanácti stech metrech je převýšení od potoka v Třeboci na nejvyšší vrchol Džbánu, tedy samotný Džbán. Tedy vrchol. Ocitnete se na rozsáhlé plošině, která zároveň vypadá, že je všude ve stejné výšce, a zároveň je celá taková zaoblená, že vlastně moc do dálky nevidíte. Navíc je na ní silniční křižovatka. V zimě tu může být docela psí počasí, větrno, sněhové jazyky a tak podobně. Někde v poli se ukrývá cedulka s vrcholovým bodem. Vysílač to není.

Tady jsme symbolicky ukončili náš sluncem prozářený výlet. Na křižovatce jsme odbočili doleva a přes Kroučovou, nedaleko níž v bučinách nad Kalivody pramení Bakovský / Pozdeňský potok, jsme sjížděli k Řevničovu, kde jsme se napojili na hlavní silnici na Slaný a za pár minut byli doma.