Mlhou okolo Úštěka

 Před dvěma týdny jsme z husté mlhy zahalující celé Slánsko vyrazili na výlet do Úštěka a už za Roudnicí se nám krajina vynořila z mlhy. V Liběšicích i v Úštěku pak bylo krásně. Ale nevstoupí člověk dvakrát do stejné řeky. Když jsme zkusili ten samý trik znovu, neuspěli jsme. I za Roudnicí byla mlha, v Úštěku byla mlha a mlha se rozplynula až při naší poslední zastávce, ve Stvolínkách. Pak mi slunce svítilo hodinu do obličeje cestou domů a to bylo od něj asi tak vše. Na silnici od Mělníka ke Slanému už zase panovala hustá mlha. Ale nedá se říct, že bychom si výlet neužili. Viděli jsme spoustu zajímavých míst a netrávili jsme den doma zavření u televize nebo počítače. Naší první zastávkou byly Zahořany. Je to vesnice přilepená na známější Křešice, které leží u řeky Labe na silnici mezi Roudnicí a Litoměřicemi. Nad železničním přejezdem v Křešicích se zvedá vrch se zajímavým kostelem a zvonicí, ale musí se ten vrch objet z druhé strany. 

 Kostel je zasvěcený Nejsvětější Trojici a je to jeden z nejstarších barokních kostelů v severních Čechách. V 50. letech 17. století jej vystavěl Bernardo Spineta, o kterém se toho moc neví, zřejmě byl první z italských umělců stejného příjmení, kteří se usadili v Čechách. Dokud byl kostel v pořádku a sloužil svému účelu, tak to byla zřejmě nádherná stavba. Problémy se ale začaly objevovat už v 19. století, kdy se poprvé objevily trhliny v klenbě, a přestože má kostel novou střechu, tak se trhá dál. Nevšedním řešením je i zvonice postavená mimo loď kostela. Trojici staveb doplňuje hřbitovní kaple. Okolo kostela se nachází hřbitov, dodnes fuknční. Celý soubor staveb na vršku nad obcí působí malebně a je dominantou blízkého okolí.

Po krátké zastávce v Úštěku jsme se přesouvali dál na sever, kde leží obec Starý Týn. Administrativně patří k Úštěku a žije tu asi jen 120 obyvatel. Starý Týn a další obce v okolí jsou známé svou zachovalou lidovou architekturou. Konkrétně se jedná o přízemní či patrové roubenky z 18. a 19. století a statky z vysokými štíty, které obklopují náves. Starý Týn se stal  v roce 1995 vesnickou památkovou rezervací. Zajímavý je tu i památník na místní rodáky, kteří se nevrátili z bojišť 1. světové války. 

O tři kilometry dál leží obec Konojedy. Kromě toho, že tu jedí koně, mají tu i pěkný barokní areál se zámkem a kostelem. Ten vznikl přestavbou předchozího zámku, který byl vlastně přestavěnou tvrzí, na špitál v roce 1699, aby se v roce 1746 stal součástí kláštera řádu servítů, a přestavbou kostela, který byl původně postavený v gotickém slohu, v roce 1699 barokizovaný a o dalších asi 50 let kompletně barokně přestavěný pro potřeby zmíněného kláštera. Za vznik špitálu může hrabě František Antonín Špork, majitel panství, známý mecenáš a významný šlechtic, který je nejznámější jako zakladatel barokního arálu v Kuksu. Jeho zeť, přijatý do rodiny jako syn, František Karel Rudolf Swéerts - Sporck, byl také velice zajímavou postavou Českého království v 18. století. Právě on tu založil onen klášter, který byl po pouhých čtyřiceti letech zrušen výnosem Josefa II. Poté si další Swéerts - Sporck upravil zámek na bydlení, v 19. století se střídali majitelé a v roce 1945 ukradl zámek stát. Poté ho zdevastovala armáda. Zámek i kostel jsou momentálně nepřístupné, což je dobře, protože se celý areál opravuje. V současnosti vypadají budovy i jejich okolí, jako například barokní sochy u kostela ve velice nadějném stavu. Okolo zámku se ale rozkládá rozsáhlý park a na ten zatím zcela pochopitelně nezbývala energie a také určitě peníze. K areálu patřil i pivovar, ten je také v dezolátním stavu. 

Podél zámecké zdi vede cesta, která stoupá na Dubí horu. To je vrch vysoký 463 mnm, součást Českého středohoří. Dubí hora je složena z tefritu, což je výlevná hornina složená zejména z živce. Ve svahu vrcholu je vykouslý bývalý lom, kde byla po výbuchu v roce 1945, který poškodil zámek, ukončena těžba. Lom odkryl lávový proud, který ztuhl ve zvláštních sloupcovitých útvarech, které se nazývají Konojedskými bochníky. V toce 1966 byla lokalita vyhlášena národní kulturní památkou. Tvary ztuhlé horniny jsou tu totiž naprosto výjimečné. Je to krátká příjemná procházka od zámku a bochníky určitě za pohled stojí.

 Jen dalších asi tři a půl kilometru od Konojed jsme se vrátili na hlavní silnici z Úštěka do Zahrádek. Tedy vlastně bývalou hlavní, protože okolo Kravař byl nedávno otevřený obchvat. A právě do Kravař jsme dojeli, na trojúhelníkovém náměstí zastavili, v prostorné autobusové zastávce posvačili toasty a vydali se na procházku po památkách Kravař. Obec má bohatou historii, která sahá možná až někam na začátek 12. století. Od konce 13. století se uvádí jako tržní městečko. Je tu několik pěkných barokních památek a také empírové domy na náměstí. Uprostřed něj stojí mariánský sloup z roku 1708 a v rohu náměstí kostel z roku 1650, který nahradil starší gotický kostel, který vyhořel. Před kostelem stojí barokní sochy a okolo něj je stále funkční hřbitov s pietním místem u zdi fary, které upomíná na všechny místní rodáky ve staletích minulých, ať už německé nebo české. Pod kostelem se dá projít cestičkou okolo zadních zdí areálů za domy na náměstí, které sloužily jako hradby v případě ohrožení. Zpět na náměstí se projde úzkou uličkou a průchodem od mostku přes Bobří potok, který hlídá socha Jana Nepomuckého. Kravaře jsou poklidné městečko, kde po odklonění hlavní silnice asi živěji už nebude. I tak stojí za krátkou návštěvu a procházku, včetně návštěvy Vísecké rychty, mohutné roubenky, největšího zachovaného roubeného obytného stavení v Čechách, kterému jsme zamávali cestou pryč z Kravař opět mimo hlavní silnici na sever, k bývalému hřbitovu vesnice Taneček. 

 

Taneček se do roku 1946 jmenoval Lobetanz. Cesta k němu byla zahalena do mlhy, která se na levé straně v cárech vznášela nad zalesněnými svahy, kterými prosvítalo slunce. Jako když se z fotografie na fotografickém papíru bílá plocha mění v barevný obrázek. Nedaleko Lobetanzu býval hřbitov. Dnes je to ostružinami zarostlý palouk, prakticky tam nic není. I tak jsem tam u starého křížku pořídil svůj nejoblíbenější záběr z celé cesty.

 Více než 160 výškových metrů sjeli jsme zpět na hlavní silnici číslo 15 a zastavili jsme ve Stvolínkách na návsi. Stvolínky jsou obec, jejíž osud ovlivňovala po staletí přítomnost blízkého hradu Ronova, který leží na kopci, který jsme za celou dobu nezahlédli, ač jsme ho objeli ze tří stran a ač svou nadmořskou výškou 552 metrů ční vysoko nad krajinou. I tak se aspoň tady ve Stvolínkách ukázalo sluníčko a my si mohli prohlédnout místní zdevastované památky v plném světle. Jde zejména o vedle sebe stojící zámek a kostel Všech svatých. Všichni svatí se musí chytat za hlavu, pokud vidí, v jakém je kostel ve Stvolínkách stavu. Léta bezvěrectví a všeobecné nekultury se zde projevily v plné míře. Zámek renesančně přestavěný z bývalé tvrze a poté barokizován byl by určitě nádherný. Není zas tak v hrozném stavu jako jiná již rozpadající se venkovská sídla zejména v Sudetech. Myslím, že ho na fotografii nemám. Jen bránu do parku. Bývalou bránu do bývalého parku. Kostel pochází z doby okolo roku 1400, byl barokně upravován, naposledy ještě v roce 1811 empírově. Na zdi kostela jsou dochovány kamenné náhrobní desky. Jsou to čtyři umělecky hodnotné renesanční náhrobky původních majitelů Ronova a Stvolínek - náhrobek Anny z Kurzbachu datovaný k roku 1576, náhrobek Anežky z Helfensteinu z roku 1550, náhrobek Jindřicha z Kurzbachu z roku 1590 a dětský náhrobek Jáchyma z Malcánu z roku 1591. 

 

Ani ne 400 metrů od kostela a zámku, za Bobřím potokem na takzvané Malé straně leží stvolínecký hřbitov s kaplí sv. Justina. Je to velice malebné místo v mírném svahu. Hřbitovu vévodí zdevastovaná kaple. Kdo byl sv. Justin? Nepamatuji si, že bych se s tímto zasvěcením setkal. Sv. Justin byl římský mučedník narozený v Samařsku okolo roku 100 nl. Byl to filozof a moudrý muž, který okolo roku 135 konvertoval ke křesťanství. V roce 165 byl udán, bičován a sťat. Kdy byla vystavěna jemu zasvěcená kaple na hřbitově ve Stvolínkách známo není. První jistý záznam o její existenci pochází z roku 1607, archeologické průzkumy dokládají data na kamenech z let 1575 a 1576. Kaple má naštěstí od roku 1994 novou střechu, jinak by zřejmě již nestála. Hřbitov okolo ní je funkční a najdete na něm spoustu půvabných starých náhrobků.

 

 Posledním slunečným pohledem rozloučili jsme se Stvolínkami. Výlety do Sudet jsou vždy poučné a často krásné jakousi smutnou jímavou krásou. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Cesta zpět proběhla klidně.