Vzpomínka na jarní Dřevíč
V půlce listopadu přijde vhod vytáhnout z pomyslného šuplíku nějaké ty fotky z jara a připomenout si svěžest rozkvetlé přírody i pěkný zážitek z vydařeného výletu. Dřevíč je dnes už poměrně známé a často výletníky a cyklisty navštěvované místo. Ještě před pár lety o něm spousta lidí ani neslyšela. Dřevíč splňuje cíle vlastivědné i přírodní. Leží v zajímavě tvarované krajině Džbánu, která skýtá množství tras pro výlety, a zároveň v krajině, kterou procházely dějiny dávné, předslovanské i dějiny raného Českého státu. Přiblížit se k Dřevíči lze různými prostředky a podle výstupního místa pak volit trasu. My jsme jeli ze Slaného autem a zaparkovali jsme na silnici číslo 23739 v lokalitě zvané U křížku. Ten křížek tam skutečně stojí.
Odtud je jen pár desítek metrů k Pochvalovské stráni. To je geologický útvar a také Národní přírodní rezervace. Odlamující se opuky vytvářejí svislou stěnu s balvanitou sutí na úpatí. Na geologické podloží jsou navázána různorodá společenstva rostlin. Na hraně svahu rostou borovice a vzácná medvědice lékařská, na opukové obnažené stěně například pěchava vápnomilná, na suti pod stěnou roste suťový les. Když jdete po horní hraně té stráně, tak ji vlastně vůbec nevidíte a cesta zdá se být až jednotvárnou, protože stráň se táhne v rovné délce více než jeden a půl kilometru, ale pokud se vám naskytne pohled do krajiny, téměř tajíte dech, protože v této nenápadné krajině uprostřed Čech máte pod sebou převýšení 100 metrů a na druhé straně údolí spatříte další podobně příkrý svah. Pokud pohlédnete na druhou stranu, vidíte rovinu s lesem štíhlých borovic. To je Džbán - rozlehlé roviny a prudké opukové svahy spadající do hluboce zařízlých údolí.
Za strání sejdete 20 výškových metrů dolů na rozcestí, kam byste se dostali ze Smilovic, pokud byste právě je zvolili jako výchozí bod. Od potoka na kraji vesnice je na vrchol hradiště 135 výškových metrů na dvou kilometrech. Od rozcestí vystoupáte dvacet metrů a vstoupíte na hradiště Dřevíč jižní branou, která byla branou hlavní. Ocitnete se na rozsáhlé ploše pokryté z větší části polem, za kterým uvidíte v dáli kapličku.
Dřevíč je s výškou 464 mnm šestnáctý nejvyšší vrchol ve Džbánu. Osídlení je na něm doloženo od neolitu přes kultury doby bronzové, keltskou dobu halštatskou až ke slovanské době hradištní, která předcházela vzniku měst a hradů. Hradiště v té době plnila funkce obě. Slovanské hradiště na Dřevíči stálo zřejmě už v 9. století. Mohlo být jednou z variant zastávky na cestě, které bychom dneska asi nazvali "Karlovarkou". Během prvních století přemyslovského státu jeho význam vzrostl a stalo se důležitou součástí opěrné soustavy státu zvané hradská s významem jakéhosi "města s rozšířenou působností". S poměrně radikálními proměnami státu během dvanáctého a na počátku 13. století jeho význam upadá. Dnes je to plošina, která dýchá jakýmsi svým geniem, člověk se na Dřevíči většinou cítí dobře a atmosféru místa doplňuje malebná kompozice venkovského domku, barokní kaple a volně loženého torza stromu. Ale pozor! V mladých letech vícekrát jsem spal na Dřevíči a snad pokaždé jsem tam v noci zmoknul!
Krátce jsme pobyli a odpočinuli u kmene. Rozloučili jsme se pohledem do údolí, kterým jsme se hodlali vrátit na plošinu nad Pochvalovskou strání. Na druhé straně údolí Vinařického potoka jsme viděli lesy porostlé stráně Velkého a Malého Štítu.
Cesta prudce klesala nejprve východním směrem, pak se stočila k severu a okolo zdí uzavřeného statku mířila do Kozojed. Dvorec tak blízko hradiště má určitě hodně starý původ, ale není to tvrz pánů z Kozojed, k nimž patřil i profláklý Dalibor, ta leží na jinou stranu od Dřevíče. Nás víc zaujaly památky na dobu působení výtvarníka Františka Skály, který nejenže vytvořil dřevěnou loď a umístil ji na pole pod statek (loď se pak stála známější atrakcí než samotné starobylé hradiště), ale zanechal stopy i ve vnějších zdech statku. Pod dvorcem odbočili jsme z cesty na Kozojedy a klesali ještě hlouběji, přes osmdesát metrů na asi devíti stech metrech, abychom mohli přejít potok a zase začít stoupat. Z údolí potoka jevil se Dřevíč jako mohutná přírodní pevnost z mýtických dob plná síly a jarního rozpuku rozkvetlými stromy porostlá.
Náš kruh se uzavíral. Stoupali jsme bukovým lesem a pod námi se zase otevíraly další pohledy na hřbety Džbánu. Ještě jednou zahlédli jsme kvetoucími stromy porostlý vrchol Dřevíče. Za chvíli jsme byli zpět na plošině a mířili lesem k autu. Podzimní vzpomínka na jarní výlet tím končí.
Komentáře
Okomentovat