S čajem do Banátu

 

Vezl jsem pytle s čajem kamsi do jižních Čech. Venkovská krajina s poli a sady a pak už městečko s dlážděnými ulicemi a obchůdky v přízemí domů. Našel jsem číslo popisné, které jsem potřeboval, a předal zásilku. Náhle jsem zjistil, že nejsem v jižních Čechách, ale v české vesnici v Banátu. Krajané okolo byli milí a mezi nimi stál můj kolega z práce M., se kterým jsem tam zřejmě přijel. Procházeli jsme městečkem a hovořili s lidmi. Na vršku nad námi se tyčila podivná stavba, která vypadala jako velká pec nebo prostě něco s komínem. Byl to kostel a my jsme vešli dovnitř. Stál tam kněz s šedivými vousy oblečený v jakýsi černostříbrný svetr, což byl asi kněžský oblek. „Dobrý den,“ povídá M. „Buna ziua,“ povídám způsobně rumunsky. „Buna ziua,“ odpověděl kněz, ale řekl to trochu jinak než já. „Ty jsi Rumun?“ zeptal se mě rumunsky. „Čech,“ vrtěl jsem hlavou, ale nevím, jestli mi rozuměl.

Celé městečko působilo prvorepublikovým dojmem, ale nejen atmosférou, ale i tak nějak opravdově. Potkal jsem svou spolužačku a přítelkyni Z. Působila v městečku jako zpěvačka. Nebo snad učitelka zpěvu. Později jsem ji viděl v kavárně přes výlohu. Seděla smutně nad stolkem spolu se svým mužem. Byl to vysoký štíhlý černovlasý muž s bledou tváří zachmuřenou pod prvorepublikovou čepicí s kšiltem. I ona měla šaty jak ze starého filmu. Celá ta scéna vypadala žalostně a přitom neskutečně filmově, jak jsem ji pozoroval přes výlohu z ulice.