Smíchov za 1600 aneb Přes hřeben Hřebenů

Výprava z Řevnic do Kytína přibyla na mapu pivních výletů teprve nedávno. Pivovar v Kytíně načal nedávno svůj pátý rok a pivovar v Řevnicích je v provozu teprve rok a půl. A právě tyto dva pivovary lze spojit přechodem hřebenu Hřebenů, táhlých kopců obecně známých jako Brdy. Dokladem tohoto úzu je třeba i blízké město Mníšek pod Brdy. Brdy - toto pravděpodobně keltské anebo ještě starší slovo dokládá význam těchto hor ve strategicky důležitém prostoru uprostřed české země na soutoku Vltavy a Mže, nyní zvané Berounkou. Trasa má asi 10 kilometrů, překonává dvě převýšení, první přímo z Řevnic do serpentin nad hřbitov, druhé přes zmiňované kopce do Kytína, malebné obce položené mezi lesy. 

Nejprve je ale třeba se nějak na start výletu dostat. S Honzou Falkenštejnem nás pojí nejen dlouholeté přátelství, ale i schopnost se aspoň jednou za rok domluvit na nějaké výpravě. I naše skvělá logistika ale může dostat trhliny. Za trhliny nemůže samozřejmě nikdo jiný než režim. Ten současný - náhubkový - vnáší do našich životů zmatek. Vše začalo, když se mi přetrhla šňůrka od respirátoru před vstupem do trafiky ještě ve Slaném. S omluvou jsem si koupil noviny a vracel se domů pro nový respirátor. Dohnal jsem malé zpoždění svižnou jízdou a včas zaparkoval v ulici Na Hanspaulce, kde mne již Jan očekával. Vyrazili jsme na zastávku autobusu. V okamžiku, kdy ten již přijížděl do zastávky, zjistil Honza, že nemá při sobě žádný typ povinného náhubku. Nechali jsme autobus ujet a Honza spěchal domů pro respirátor. Protože je sportovcem, byl zpět včas. Včas také zasáhli revizoři v tramvaji číslo 20 v oblasti Malostranského náměstí. Ani jeden z nás jsme si nekoupili novou jízdenku a ta původní propadla někde během jízdy tou tramvají. Vysolili jsme dvakrát 800 Korun českých. To se ani jednomu z nás už léta nepodařilo. Náklady na výlet se tím pádem zdvojnásobily. Cesta ze Smíchova do Řevnic už proběhla v pořádku. Sice neuvěřitelně pomalu, ale v pořádku. Aspoň byl čas sdělit si novinky a zdrbnout společné známé. Čekal nás pivovar v Řevnicích.

U piva, které Honza zkoumal pečlivě okem odborníka, jsme se nakonec shodli, že už se nám staly v životě horší věci. Soustředili jsme se na příjemnou atmosféru na zahrádce a všímali si děvčat na kolech i vlaků na kolejích. Těch totiž jezdilo překvapivě málo. Respektive tak dlouho žádný nejel, že jsme měli pocit, že jsme přijeli posledním. Pivo bylo mladé a nevyzcezované (byl jsem poučen o tomto pivovarnickém termínu), ale nakonec vlastně lepší, než aby tam měli dobře vyzcezovaný Staropramen. 

 

Také jsme něco pojedli a pozitivně naladěni vyrazili jsme na cestu. Ta stoupala zcela logicky do kopce, protože Řevnice leží v údolí Berounky a my jsme museli překonat přes 320 výškových metrů, abychom se přes hřbet překulili ke Kytínu. Prošli jsme Havlíčkovy sady, velice kvalitně revitalizovaný park v údolíčku Nezabudického potoka a došli jsme ke hřbitovu, který byl vítanou první zastávkou ve stoupání. Protože Řevnice jsou oblíbeným sídlem nedaleko Prahy už od 19. století, jsou na zdejším hřbitově pochovány mnohé významné osobnosti českého života. Leží tu známý spisovatel konce 19. století Ignát Herrmann, architekt Vladimír Weiss, jeho matka, pěvkyně Hana Cavallarová nebo architekt Eduard Sochor, rodák z Vlčí u Chlumčan nedaleko Loun, který je pochován v rodinné hrobce, kterou v secesním slohu sám vyprojektoval. Dominantou hřbitova je smuteční síň vystavěná v 30. letech minulého století dle návrhu ing. Vladimíra Kredby, o kterém dnes není na internetu zmínky.  V sedmdesátých letech minulého století byla stavba přistavěna a poměrně necitlivě rekonstruována. V dubnu 2020 byla ukončena první část rozsáhlé rekonstrukce, včetně interiérů. Více obrázků ke hřbitovu v Řevnicích zde. 

Pak už konečně v přírodě. Svěží les skýtal stín v horkém dni. Nakonec jsme trochu zmokli, i když hlavně ještě v Řevnicích nad pivem se nám déšť dlouho vyhýbal a mraky kroužily okolo nás. Prubířským kamenem bylo stoupání asi 150 metrů na čtvrt kilometru k vyhlídce na jezírko, což je bávalý lom obklopený trampskými chatami. Přes zeleň stromů jsme toho moc neviděli. Bavila nás cesta jako taková, plná kamenů, balvanů a starých kamenných zídek, jako kdyby tu kdysi bydleli nějací obři a my se dobývali do zřícenin jejich mocného hradu. Atmosféru místa doplňuje pomníček , který se vztahuje k události z roku 1918, kdy zde byl při honu postřelen hajný Jan Maršálek. Dále jsme už pokračovali poklidnými lesními cestami a věnovali se literárním kvízům.

Kytín leží malebně umístěn uprostřed luk a polí na dohled od lesa. Ne nadarmo se právě tady někde odehrává děj oblíbené dětské knížky příběhů o Kájovi Maříkovi. Pohoda a bezstarostnost čiší jak ze zdejší krajiny, tak ze samotného Kytína a pivovaru s restaurací a terasou. Opět došlo na odborné zkoumání piva a zcezování. Bohužel kytínská piva opravdu nejsou žádný zázrak. Ale pořád lepší než aby tu čepovali smíchovskou desítku nebo gambáč. Poseděli jsme, pěkně vymrzli v průvanu, přesedli jsme si na sluníčko, bylo to chvíli lepší, ale nakonec jsme úplně vymrzlí jeli přes Mníšek do Prahy. Plni dojmů jsme od metra na Bořislavce přes ulice pod Hanspaulkou docházeli k Falkenštejnovům domů, abychom u pozdní večeře a piva - odkud jinud než z Falkenštejna - zhodnotili dojmy z výletu.