Mnichovo Hradiště bez mnichů

Pokud jedete autem ze Slaného na sever ve směru Turnov, Jablonec, Liberec a nepospícháte, tak se můžete úplně vyhnout dálnicím a jet přes Mělník a Mšeno velice pěknou zvlněnou krajinou, kde se silnice kroutí mezi poli, překonává serpentinami potoky a poskytuje výhledy na otevřených pláních lemována alejemi starých jabloní nebo švestek. Necháte po levé ruce skalnatá údolí Kokořínska, za Mšenem se stočíte k západu a od nádraží v Bělé pod Bezdězem sjíždíte podél říčky Bělé do údolí Jizery. Tedy pokud tam není zrovna objížďka. Tentokrát byla. Ale nakonec jsme se do Mnichova Hradiště dostali. Vítaná pauza na oběd spojená s prohlídkou zámku, který je zase spojený s rodem Valdštejnů a o němž jsem do té doby neměl ani tuchy.

Zámek ale nestojí u počátků města. Tam stojí postavy daleko skromnější, a to cisterciáčtí mniši. Ti postavili na druhém břehu Jizery klášter, a to někdy roku 1145, tedy po pouhých několika desítkách let své existence. Na samém konci 11 století se totiž skupina benediktinů odtrhla od svého původního řádu a s požadavkem na tentokráte opravdovou chudobu a čistotu založila novou komunitu a klášter v Cîteaux, to je nedaleko Dijonu. A Cîteaux je bývalé latinské Cistercium a podle toho byl nakonec nový řád nazván. Klášter, tedy ten nad Jizerou, prosperoval až do husitských válek, kdy jej vyplenili a vypálili orebité, východočeští husité. Nikdy už nebyl obnoven, zatímco městečko u řeky se z ran válečných vylízalo a postupně se rozrůstalo. Z kláštera se v polovině 19. století stal pivovar a až do letoška se tu vařilo pivo. Ano, to byl známý postrach Pojizeří Klášter. I obec se jmenuje Klášter. Ale bohužel jsme přes ni nejeli. Skončili jsme v Hradišti, které po zániku kláštera často měnilo majitele, až ho na konci 16. století zdědili Budovcové z Budova, ale ti si ho dlouho neužili, protože stavovské povstání, poprava 27 pánů atd. Rozsáhlé panství koupil dva roky po popravě Václava Budovce Albrecht z Valdštejna, ale za další čtyři roky ho přenechal svému bratranci Maxmiliánovi, což nebyl také žádný nazdárek, ale vysoce postavený šlechtic na císařském dvoře a důležitá postava pro panování Habsburků až do poloviny 17. století. Zámek v Mnichově Hradišti se pak stal základnou rodu Valdštejnů až do 20. století. V roce 1945 jim zámek zabavil stát.

Valdštejnové zámek barokně přestavěli a přistavili další budovy, jak je zřejmé z přiložených fotografií. Vystavěli také malý kapucínský klášter na druhém konci zámeckého parku. Na klášter navazovaly sakrální budovy, kostel Tří králů a kaple sv. Anny s valdštejnskou hrobkou. Sem byly přeneseny i ostatky slavného vojevůdce. 

Prohlídka zámku stála za to, byla přiměřeně dlouhá a slečna průvodkyně to také zvládla, možná i proto, že na prohlíce byla naše dvoučlenná výprava sama a nijak průvodkyni nerušila ani nestresovala. Plni dojmů jsme vyrazili zaplnit i žaludek. Náměstí bylo rozkopané a ve všední den v poledne pořádně rušné. I tady je pár zajímavých památek. Rozlehlá novorenesanční radnice s věžičkou, několik domů s barokními štíty, empírový hotel U Hroznu postavený přesně před dvěma sty lety, před nímž jsme se u stolku pod slunečníkem levně a chutně najedli, a jeden secesní skvost, bývalou záložnu se sochami Ladislava Šalouna. Kvůli ohraženému stavebnímu prostoru se jen těžko hledalo místo, odkud budovu, kde dnes sídlí pošta, vyfotit.

 

V Mnichově Hradišti by se určitě ještě pár zajímavých míst nebo památek našlo, uličky okolo kostela nebo třeba pláž u řeky, ale my jeli dál okolo prvorepublikového domu s lékárnou a brzy jsme vyjeli ven z města a čekaly nás další zážitky.