Od Želivky k Hejlovce aneb Mistři improvizace

Malebnou přírodu Českomoravské vrchoviny plnou vody, lesů a v údolích schovaných vesnic a městeček vybrali jsme si pro náš svatováclavský vandr na konci září. Krajinou v zákrutech plynoucí Želivka, pod staroslavným klášterem v Želivi přijímající Trnavu, a její hlavní zdrojnice Hejlovka staly se osami našeho putování. Na všech těchto tocích najdeme přehrady, významně měnící ráz krajiny. Pěkně si celou situaci, ve které jsme se pohybovali, můžete prohlédnout ve třetím díle třetí série cyklu Krajinou domova, v čase 2:40 - 5:00. 

My jsme dojeli autobusem z Prahy do Humpolce a ještě v Humpolci jsme dokázali poprvé zakufrovat. Pak jsme se vrátili na správnou cestu a okolo nádražíčka jsme vystoupali do vršku nad město, přešli dálnici, kilometr dlouhou vesnici Hněvkovice a teprve u samoty U Koutáků jsme se ponořili do lesního království. Bohužel brzy jsme zjistili, že zdejší kraj byl výrazně postižen kůrovcovou kalamitou a že nás čeká přechod několika míst, která vypadala jak po výbuchu tunguzského meteoritu nebo jaderné bomby.

Během následujících tří kilometrů sestupu k řece jsme dokázali zakufrovat ještě jednou, a to nejen vinou naší nepozornosti, ale i kvůli tomu, že právě v místech křižovatky byly pokáceny stromy, na kterých byly turistické značky a další upozornění, jako třeba bod záchrany. Nicméně jsme k řece dorazili a jakkoli byla krásná, přec nás jen překvapilo, že zde působí dojmem většího potoka. 

Zde jsme asi zakufrovali potřetí, neboť nás značka zavedla na druhý břeh, ale tam dále nepokračovala. Táhlou cestou pod rozsáhlou pasekou jsme pokračovali dále bez ochranitelské ruky Klubu českých turistů. Za odměnu vešli jsme po necelém kilometru a půl v lesní klid, barvy se nasytily a prostor příjemně vibroval. Před námi stála Sedlická hydroelektrárna. Byla postavena ve 20. letech, za první republiky a stala se v ní jedním z prvních vodních děl tohoto typu. Je jedním ze sedmi vodních energetických děl na Želivce. Tvoří vlastně předěl mezi Vodní nádrží Sedlice a Vodní nádrží Vřesník. Je to krásné technické dílo a krásné bylo i to, že za mostem leží rekreační zařízení s veřejnou venkovní restaurací, kde jsme si krátce odpočinuli u dvou polotmavých Bernardů. Jídlo jsme nechali až na Želiv. Nebyla to úplně chyba, přesto jsme v Želivi museli improvizovat. Ke klášteru nám zbývaly tři kilometry podél nádrže Vřesník, která byla stejně jako elektrárna vybudována ve 20. letech 20. století.

Stíny se začínaly dloužit a barvy získaly ještě sytější tón. Ke klášteru jsme přicházeli téměř až slavnostně naladěni. 

Želivský klášter patří k nejvýznamnějším památkám širokého okolí. Byl založen už v roce 1139 knížetem Soběslavem I. jako beneditkinský, o deset let později osídlen premonstráty. Jeho dlouhé dějiny jsou plné zvratů, střídání období úpadku i prosperity. Požáry, husitské války, vpády Švédů, komunistický teror, to vše zanechalo na zdejším klášteru své stopy. Dnes je jeho vzhled výsledkem barokní přestavby podle plánů Jana Blažeje Santiniho Aichela a následných oprav na začátku 20. století. 

Stanuli jsme na nádvoří před kostelem sv. Petra a Pavla. Zapadající slunce umocňovalo duchovní a estetickou sílu místa. K úspěšnému zavržení trasy zbývalo vypít pár skvělých piv z produkce místního pivovaru a pořádně naplnit vyhládlý žaludek dobrým jídlem. Ale ouha! Aniž by se člověk něco takového předem dozvěděl někde na internetu, restaurace byla zavřená z důvodu konání svatby. Tak snad se zas po roce nerozvedou, když už jsme kvůli nim přišli o gastronomickou tečku. Jako úplně poslední šťastlivci jsme vyprosili aspoň jedno pivo od cesty. Za námi byly dveře uzamčeny přísnou paní provozní. 

 

Co a jak dál? Naštěstí klášterní restaurace není v Želivi jediným hostinským zařízením. Poprvé jsme se potkali s Trnavou, přešli ji a zasedli v pěkném hostinci Na Kocandě, kde nás příjemně překvapila nabídka hotovek v cenách okolo stovky. Že piva už nebudou tak dobrá jako ta klášterní, jsme věděli a byli smířeni s osudem. Plánovali jsme však i nocleh, neboť se setmělo a lesy ztemněly. Na mapě jsme si vybrali místo vzdálené necelé dva kilometry, s posezením, možností rozdělat si ohýnek, místy na spaní a ranním výhledem na přehradu. Ale ouha podruhé! Protože místo bylo již obsazeno partou už spících lidí, kteří evidentně nevyužili potenciál místa, nepředli zajímavé rozhovory u ohýnku a nepopíjeli pivko, jak se sluší o sobotní večer. Byli jsme rozmrzeni, ale konflikt jsme nevyvolávali. Zaimprovizovali jsme a spokojili se s jiným přístřeškem asi o půl kilometru dál, kde jsme ještě chvíli poseděli, dali si pivo na dobrou noc a zalehli na suchá místa u cesty v lese. 

Ráno nebylo nepříjemné, tedy nebyla až zas taková zima. Přesunuli jsme se přes údolí říčky Trnavy, které zde vyplňuje vodní nádrž Trnávka, do městečka Červená Řečice.

Město Červená Řečice, kde dnes žije necelá tisícovka obyvatel, bylo ve 12. a 13. století centrem rozsáhlého panství patřícího pražským biskupům, později arcibiskupům. Patří tedy k velmi starým sídlům, jejichž význam dávno pominul, a zůstal jen poklidný venkovský ráz pěkného čtvercového náměstí s několika zajímavými památkami a zámek přestavěný z původního hradu Šebestiánem Leskovcem z Leskovce, příslušníkem dávno zapomenutého rodu. Zámek se opravuje a je schován za ohradou, ale na leteckém snímku stáhnutém z Wikipedie si můžeme prohlédnout celý areál zámku. 

V Červené Řečici jsme také poprvé pili regionální produkt pelhřimovského pivovaru Poutník. Bylo to v příjemné domácké restauraci U Davida, kde jsme opět byli potěšeni nabídkou hotových jídel za příznivé ceny. Soukali jsme do sebe knedlíky a Poutníky, zatímco na dlouhé lavici pod oknem se scházeli místní, aby vyvolávali úsměvné vzpomínky na předchozí večer.

Po obědě nastalo trochu útrpné obcházení břehů nádrže Trnávky, která byla vybudována v 70. letech 20. století a jejíž hlavní význam spočívá v zachycení splavenin před Vodní nádrží Švihov, a poté překonávání zalesněného hřbetu oddělujícího údolí Trnavy od údolí Hejlovky. Měl jsem po vydatném obědě trochu těžké nohy, ale kolegové mě nenechali zahynout a na mírném úbočí vrchu Strážník jsme si odpočinuli s výhledem do kraje. Poté jsme scházeli k Hejlovce, přešli ji po můstku a stoupali a klesali údolím dříve jistě krásným, nyní však nehostinným s rozsáhlými holinami po kalamitě. Jak váleční veteráni jsme táhli dál, cesta je prach a štěrk a udusaná hlína.

Když se cesta umírnila a pokorně se připojila k říčnímu toku, nastal čas se s Hejlovkou rozloučit. Stoupali jsme do vrchu, ještě jednou zakufrovali, ale došli na horní okraj obce Kojčice, kterou proslavil film Marečku, podejte mi pero! a jeden ze studentů večerní školy Plha, místní rodák. A právě U Plhů se jmenuje hospoda, která stojí v Kojčicích na návsi a která dle informací z internetu měla být otevřená. Těšili jsme se na pivo a doufali, že budou mít aspoň utopence. Ale ouha potřetí! Hospoda byla zavřená, vesnice pustá a prázdná a do Pelhřimova ještě aspoň hodina a půl cesty. 

Opět jsme museli improvizovat. A protože žijeme v 21. století a nejsme nostalgiky, zavolali jsme si prostě taxíka a nechali se odvézt do Pelhřimova a vysadit před hospodou. Řešení rychlé, jednoduché a stojící každého z nás 50 Korun českých. V restauraci jsme zabrali stolek na zahrádce, objednali si Poutníka a opět jsme byli potěšeni výběrem jídel za ceny okolo stovky, a to, prosím, v neděli večer. Však taky v hospodě bylo docela slušně plno a vládla zde příjemná atmosféra. To vše pod dohledem komína pivovaru. A my museli ještě jednou vymyslet, kde přespat. Vyhrála to kaple sv. Floriána, kde jsme našli poměrně útulné místečko na přespání. Večer jsme završili na lavičce u zdi kapličky, kde jsme odpočívali po všech těch zážitkách a kilometrech, popíjeli Poutníka a pozorovali světla města pod námi. A pak už jen vydatný spánek a pondělní lehce mlhavé ráno u kaple. Do města, kde jsme se mohli najíst a i jinak občerstvit a náš malý vandr definitivně ukončit, jsme to měli pár minut.