Celkový pohled na Tachov, husité a Světce

Tachov je v mé generaci vnímám jako jakési hlavní město Pohraniční stráže, nehezké, plné paneláků a ztracené kdesi na periferii. Když pak do Tachova přijedete, tak zjistíte, že je to vlastně pravda. Žádná perla to opravdu není, ale příznivce urbanistických celků potěší velkoryse řešené sídliště pod vlakovým nádražím. Myslím, že se jmenuje Východ, ale nejsem si jist...

Tachov samozřejmě má památky, zachovalé hradby, sakrální stavby a tak dále. Ale to historické centrum opravdu není moc malebné. Trochu je znát, že Tachov nebyl žádným velkoměstem. V roce 1930, kdy v Aši žilo na 30 000 lidí, v Kraslicích asi 20 000 a tak dále, nečítalo obyvatelstvo Tachova více než 7000 duší. Středu města vévodí věže gotického chrámu Nanebevzetí Panny Marie, na náměstí pěkné domy, ale celkový dojem chabý, malebné jsou partie pod zámkem u řeky Mže, zde spíš říčky. Zámek je krásný, ale nebyli jsme u něj. Dali jsme si na náměstí na lavičce plechovkovou plzeň od vietnamského obchodníka a hned jsme vzbuzovali dojem místních pobudů, kterých jsme ostatně pár potkali. Pak jsme zamířili ven z města na západní stranu a zahájili výstup na kopec Vysoká.

Vysoká se vypíná do výšky 563 mnm asi dva kilometry nad městem s převýšením necelých sto metrů. Od roku 2014 stojí na jejím vrcholu krásná rozhledna ve tvaru přesýpacích hodin. Je dílem plzeňského Architektonického studia Hysek a nechalo ji postavit město Tachov. Vrch Vysoká k tomuto účelu jistě dlouho lákal. Z rozhledny se otevře celkový pohled na Tachov i na zasmušilou pohraniční krajinu pod Českým lesem. Na rozhledně je umístěna web kamera, která snímá onen celkový pohled, a také si tu můžete udělat selfie, které vám pak přijde do mobilu. 

Pod vrcholem stojí ještě jeden zajímavý artefakt. Je to památník bitvy u Tachova, kde v roce 1427 husité drtivě porazili křižácká vojska. Není jisté, zda právě toto návrší bylo rozhodujícím místem střetnutí, respektive úprku křižáckého vojska, kterému se úplně rozsypala morálka. Následovalo obléhání a dobytí Tachova, krvavá řež atd. Památník byl odhalen roce 1971, byla to tehdy zřejmě velká sláva, které vévodil jeden z nejvytrvalejších komunistických mocipánů Jozef Lenárt. Rodák z kraje pod Vysokými Tatrami a komunista s echt dělnickým původem přestřihává za doprovodu houfu pionýrů pásku na pomníku bitvy z roku 1427. Svět falešných mýtů, z něhož se jen tak nevymaníme.

Na severozápadním svahu Vysoké, asi kilometr od památníku stojí několik zajímavých budov. Celá lokalita se nazývá Světce. Zřejmě tu stával kostel, možná ten kostel stál na nějakém starším kultovním místě. To mě jen napadá k tomu názvu. V 17. století zde byl postaven klášter, který osídlili pauláni. Ale vedli dlouhé spory s křižovníky, protože klášter byl asi postaven na jejich pozemcích, což je vtipné, protože to je trochu jako causa do Černých ovcí. Klášter byl zrušen během josefinských reforem a  připadl Windischgrätzům. Josef Mikuláš Windischgrätz byl zřejmě racionální muž a využíval klášter jako sýpku a úřednické budovy. Jeho potomek Alfréd Windischgrätz se ale asi trochu na stará kolena pomátl a ve svých sedmdesáti letech se snažil konvent radikálně přestavět na výstavný romantický zámek. Současně stavěl i blízkou jízdárnu, jednu z největších v Evropě. Je to skutečně impozantní stavba, která se nevejde do fotografie. Když o pět let později kníže zemřel, jízdárna byla prakticky dokončena, ale ve stavbě zámku už jeho dědicové nepokračovali pro zbytečnost a vysokou nákladnost projektu. Zatímco v budovách konventu sídlí střední průmyslovka, což musí být pro studenty velice romantické, tak z nedokončených nových budov jsou ruiny. Památka na jednoho bláznivého starého šlechtice.

Starou knížecí alejí vraceli jsme se souběžně s lehce meandrující Mží k městu. Obešli jsme ho po západním okraji a osmikilometrový okruh ukončili opět na vlakovém nádraží. Ideální výlet v nejistém počasí, spokojeni jsme se vraceli na základnu a mohli se těšit na zabíjačkový guláš, kdybychom ovšem měli tušení, že nějaký guláš bude.