Výlet do Zvonkového údolí

Město Kraslice dělí od sousedního německého města Klingenthalu jen pár kilometrů, které můžete překonat procházkou podél říčky Svatavy. Pokud vyrazíte z centra Kraslic, tak nemůžete minout impozantní stavbu novorománského kostela Božího Těla. V cíli cesty pak na vás bude čekat dominanta Klingenthalu, luteránský kruhový kostel Knížete míru. Tyto stavby dělí přesně pět kilometrů, na nichž je určitě co k vidění.

Začínáme tedy u kostela Božího Těla nebo také Nejsvětější svátosti oltářní, který na konci 19. století nahradil stávající zchátralý kostel, ze kterého už padaly kusy materiálu i během bohoslužeb. Skoro 70 metrů dlouhá novorománská bazilika jen dokládá ekonomicko - společenskou situaci v době svého vzniku. V Kraslicích žilo roku 1900 přes 11 000 lidí, ale s okolními osadami rozesetými po kopcích to bylo skoro 20 tisíc lidí. Na plné obrátky zde běžely továrny na hudební nástroje, textilní průmysl, postavila se železnice atd. Kraslice byly bohatým a úspěšným městem. Restaurovaný kostel s upraveným okolím dnes tuto dobu připomíná. Za ním začíná asi kilometrové pásmo panelákové výstavby, před kterou je lepší uchýlit se do údolí Svatavy.

Svatava pramení pár kilometrů nad Klingenthalem pod kopcem Raunerberg pod názvem Zwota. Délka jejího toku je něco přes 40 kilometrů a vlévá se v Sokolově do Ohře. Jejím největším přítokem je Rotava. Tři čtvrtiny jejího toku leží na území Čech. My jsme ji zastihli někde na konci první čtvrtiny a šli jsme proti jejímu proudu. Říčka se míjí s hlavní silnicí a přímo podél ní vede vyasfaltovaná stezka, takže je to výlet pro opravdu všechny věkové kategorie. 

Přímo na hranici se Saskem leží bývalá obec Hraničná. Ale německy se jmenovala Markhausen, což s tou hranicí tolik společného nemá. V obci žilo před válkou přes 1200 obyvatel a symbolem jejího rozvoje bylo vybudování vlastního hřbitova. Nakonec do roku 1945 našlo svůj odpočinek na novém hřbitově jen 55 lidí. Obec byla dosídlena i po odsunu Němců, ale v roce 1955 zde paranoidní komunistický režim zřídil nepřístupné hraniční pásmo a osadu srovnal se zemí. Částečné uvolnění přišlo až v roce 1967 a konečné v roce 1989. Pak zde byly postaveny restaurace, tržnice a benzínky, ale původní Markhausen/Hraničnou připomíná jen pamětní kámen a onen hřbitov, na který jsme nešli.

A pak už hranice, Německo a hned budovy. Klingenthal je skutečně na hranici nalepený. Někdy na přelomu 16. a 17. století tu byl postaven hamr a okolo něj se pak vyvíjela osada. Po bělohorských událostech sem přišlo několik desítek exulantů z Čech. Ti zde zavedli výrobu houslí a výroba hudebních nástrojů se zde potom rozvíjela podobně jako v blízkých Kraslicích. Od poloviny 19. století se rozvíjí výroba harmonik a Klingenthal se stal jedním z největších světových výrobců tohoto nástroje. Dnes má Klingenthal titul velkého okresního města, ale to je administrativní termín, protože tu žije asi 8000 obyvatel, podobně jako v dnešních Kraslicích. Zdejší nejvýznamnější památkou je už zmíněný luteránský kostel Knížete míru, ale najdeme tu více pěkných budov, krásné vily z bohatých dob, ústřední náměstí ve stylu DDR a nad kostelem velice pěkný hřbitov.

Ale ještě k tomu kostelu. Díky nárůstu obyvatel v původní osadě Hellhammer, pozdějším Klingenthalu, stoupala potřeba duchovního stánku. Po přílivu pobělohorských uprchlíků počet obyvatel ještě stoupnul. Už v roce 1628 zde byl postaven hřbitov, roku 1635 ustanovena farnost a v roce 1653 otevřen jednoduchý dřevěný kostelík. Byl nazván kostelem Knížete míru. V kostelní věži byly nainstalovány zvony a na kůru varhany. Ale pro zchátralost musel být kostel zbořen roku 1736 a hned byl položen základní kámen k novému kostelu, který byl vysvěcen 15. září 1737. Je to unikátní stavba na  pravidelném osmiúhelníkovém půdorysu a je po drážďanském Frauenkirche největší svého druhu v Sasku. Postupně byl vybaven interiér a zhotoveny i nové varhany. Kostel má naprosto unikátní i interiér, který připomíná divadlo se svými galeriemi v patrech a ústředním vytápěním. Kostel byl mnohokrát renovován a opravován, a to i během období komunistického režimu. 

Hřbitov v Klingenthalu je opravdu pěkným, udržovaným a opečovávaným místem odpočinku místních zemřelých. Je plný zeleně a stromů a leží na terasách ve svahu. Hroby jsou si sice luteránsky rovnostářské, ale přeci je tu pár bohatších hrobek v klasickém stylu. Sluníčko nabízelo nejvíc ze své energie jako by chtělo říct, že je to na půl roku naposledy, ať čerpáme, co to jde. A jak bylo příjemné posedět na jedné z mnohých laviček a nechat se nabíjet slunečními paprsky. 

Více obrázků ze hřbitova v Klingenthalu zde. 

Závěr výletu byl stylový. U malého terminálu spojujícího vlakovou zastávku a autobusové zastávky jsme v podezřele levném imbißu utráceli těch pár euro, co jsme měli s sebou za retro pochutiny z doby DDR a za teplého lahváče z pivovaru v Plavně. Tak soudruzi, zase někdy na shledanou!