Roudnicí dolů a zase nahoru

"V Roudnici nic není," řekla mi před lety kamarádka, když jsem navrhoval Roudnici nad Labem jako téma na výlet. Jenže ona byla ovlivněna traumatickými vzpomínkami na dětství, tak jako se to stává nám všem. Ona ale na rozdíl od většiny z nás měla vzpomínku na Roudnici jako na místo, kam ji brali prarodiče o prázdninách a kde se strašlivě nudila. Dnes by si výlet do Roudnice nad Labem parádně užila, jako jsme si ho užili před několika týdny my. Protože to byl výlet jen odpolední, zvolili jsme okružní trasu městem s jen krátkými zastávkami. Roudnice nad Labem je město s bohatou historií, krásným zámkem a mnoha dalšími významnými a zajímavými památkami. 

Protože byla sobota, vyhnuli jsme se památkám na židovské osídlení města a začali jsme moderní architekturou na předměstí ve směru od Prahy nebo od Velvar. Nevím, jestli mu Roudničáci říkají Pražské nebo Velvarské. Normalizační obchoďák Říp jsem neměl odvahu fotit, ale hned vedle, na začátku aleje 17. listopadu, stojí nádherný secesní kostel, o kterém jsem do té doby neměl ani tušení. Kostel Českobratrské církve evangelické je dílo německého architekta Otto Kuhlmana, který žil v letech 1873 až 1948, pocházel ze Severního Porýní - Vestfálska a stavěl především a hlavně evangelické kostely. Kromě německých zemí postavil i kostely v Přerově a Olomouci. Roudnice je pravděpodobně jediné etnicky ryze české město, kde se stavělo podle jeho projektu, navíc na zakázku českých bratří. 

Pokračovali jsme ulicí Josefa Hory k parku Josefa Hory. Po pravé ruce jsme měli zajímavou budovu školy, kterou projektoval někdy v roce 1910 architekt Viktorín Šulc, ve své době známý a populární, který vytvořil desítky projektů ve svém oblíbeném historizujícím stylu, do kterého pojímal novorenesanci s prvky secese i klasicismu. Školu ale nemám vyfocenou. Na druhé straně ulice stojí domy z období pozdní secese, některé památkově chráněné, s krásnými zdobenými fasádami. Na třídě T.G. Masaryka už najdeme i domy ve stylu funkcionalistickém a v Bezručově ulici podél parku stojí zajímavé dvojdomky, jaké se stavěly ve 20. letech 20. století v období národního dekorativismu.

Park Josefa Hory je svažitý a působí sympaticky lehce zanedbaně. V jeho horní části stojí také lehce zanedbaný pomník Martina Švagrovského. To byl místní měšťan a podnikatel, úspěšný muž, určitě s velkým vlivem ve městě. Rodina Švagrovských byla známá svým vlastenectvím i štědrou podporou českých umělců. S těmi se často scházeli ve své vile v nedalekém Bechlíně. Socha Josefa Hory, českého básníka a místního rodáka, je tu samozřejmě také, ale také je tu skvělý výhled na barokní zvonici v areálu bývalého kláštera a na věže kostela Narození Panny Marie, ke kterému jsme směřovali.

Proti kostelu stojí budova gymnázia, které bylo založeno už v roce 1877. Ale tato místa jsou spojena hlavně s těmi nejstaršími dějinami Roudnice. Místo, kde dodnes vyvěrá silný pramen, muselo být určitě uctíváno už od pradávna různými etnikami a kulturami, které využívali ke svému životu jak pramen, tak řeku a sídlili tady na jejích březích. Ale nám známá historie připomíná augustiniánský klášter k roku 1333, kdy ho založil biskup Jan z Dražic a ve stavbě pak pokračoval první arcibiskup Arnošt z Pardubic. Na stavbě se podílela kamenická huť z Avignonu, díky čemuž se řadí k jedněm z nejpozoruhodnějších v Čechách. Dominantní stavbou bývalého kláštera je bezesporu kostel Narození Panny Marie, který byl postaven spolu s klášterem v gotickém slohu, ale v barokní době přestavován. Je příkladem harmonického spojení původní gotické stavby s úpravou ve stylu barokní gotiky, která je dílem význačného architekta Františka Maxmiliána Kaňky. 

 

 

Ocitli jsme se v nejnižším bodě naší procházky a začali stoupat k městské hlásce ulicí ze zajímavým názvem Rvačov. Stojí tu například sgrafity a figurálními scénami s vlasteneckou tématikou zdobená novorenesanční vila Dr. Františka Šmidrkala, která byla postavena v roce 1901 podle návrhu architekta Jana Zeyera.

Zpustlým schodištěm mezi zahradami vystoupali jsme k městské hlásce. Tato roudnická hláska se dokonce Hláska jmenuje. Věž Hláska je jediným dochovaným pozůstatkem původního městského opevnění. Byla vystavěna při přestavbě původní dřevěné hradby na zděnou hradbu spolu s městskými branami po roce 1378. V 17. století téměř zpustla, ale později byla opravena a sloužila jako vodárna. Dnes slouží jako rozhledna, tedy snad, my jsme se rozhlíželi po okolí jen od jejího úpatí. Krajinu za řekou Labe je možné přehlédnout do dálky, přes věže kostela uvidíte Milešovku i Kletečnou, ale z města jen část, to bychom museli opravdu nahoru na ochoz. Roztomilý altánek stojí ve vedlejší zahradě.

Uličkami došli jsme na náměstí. Dlouho jsme se tu nezdrželi, poseděli jsme na zanedbaných lavičkách pokálených holuby, pozorovali ruch a zámek. Pak jsme prošli průchodem okolo novorenesanční radnice z roku 1869 a mířili ke Kratochvílově rozhledně. 

Stoupali jsme do svahu nad náměstím a Riegrovou ulicí se zajímavými domy z 19. století, přešli jsme železnični trať 096 Roudnice nad Labem - Zlonice, po které se ale dá dojet jen do Straškova, odkud se dá pod stejným číslem trati pokračovat do Libochovic. Za tratí se nalézají lehce zanedbané a sympatické Žižkovy sady a také funkcionalistická Kratochvílova rozhledna. Se svou nadmořskou výškou 208 mnm je druhou nejníže postavenou rozhlednou v republice. Návrh na postavení rozhledny padl v roce 1934 u příležitosti oslav 60. výročí vzniku Rolnické záložny Podřipské. Projekt vypracoval architekt Otakar Štěpánek, autor skvělých funkcionalistických vil i průmyslových staveb. Rozhledna byla otevřena roku 1935 a pojmenována po Václavu Kratochvílovi, statkáři z nedalekých Lounek, politikovi a vlastenci, zakladateli zmíněné záložny. Pan Kratochvíl byl už čtyři desítky let po smrti, ale určitě by měl z rozhledny radost. Město se zámkem je z ní jak na dlani. Pokud si vezmete dalekohled, jak jsme to chytře učinili i my, tak uvidíte blízké i vzdálené kopce zvedající se nad Českou tabulí. 

Zde jsme se ocitli v nejvyšším bodě naší procházky, která už začínala připomínat výpravu. Vraceli jsme se k autu okolo vlakové zastávky Roudnice nad Labem - Město čtvrtí s několika opravdu krásnými vilami. 

Na úplný závěr jsme si nechali skutečnou architektonickou lahůdku. Na třídě T.G.Masaryka stojí budova kina Sokol, která je jen částí původně velkolepého projektu, který počítal i s výstavbou více než 100 metrů dlouhé tělocvičny. Sokolská myšlenka vybudovat kinosál jako stabilní zdroj příjmů pro výstavbu tělocvičny se zhmotnila v roce 1927, kdy se začalo v polovině července stavět podle projektu jednoho z průkopníků české moderní architektury, architekta Kamila Roškota, žáka Jana Kotěry a autora mnoha technických a veřejných staveb. Ačkoli dnes působí kino trochu zanedbaným dojmem, Roudnice může pyšnit naprosto ojedinělou, slohově čistou funkcionalistickou stavbou. Pohledem do Sokolské ulice podél budovy kina jsme se z Roudnicí nad Labem rozloučili. Zdaleka jsme ale nevyčerpali její památkový potenciál, proto se sem určitě brzy vrátíme.