Dalejský potok v Prokopském údolí

Prokopské údolí je jednou z nejoblíbenějších rekreačních oblastí na území Prahy, proto se lze do něj vydat pouze za nedobrých meteorologických podmínek, zejména v zimě, za deště, za sněžení a podobně. Jinak si tam budete připadat jak na Václaváku. Hluboko zaryté údolí je vlastně výběžkem Českého krasu a je tedy tvořeno zejména vápencovými útvary, zejména silurskými a devonskými. Celým údolím protéká Dalejský potok, do kterého se se Prokopský potok vlévá zhruba v polovině mezi Řeporyjemi a Hlubočepy. Přesto se údolí nazývá Prokopským. Možná ani většina Pražáků to neví. 

Jednou z možností, jak se do údolí dostat, je vyjít od stanice metra Jinonice, projít Staré Butovice a sejít přes pravěké a raně středověké hradiště do údolí. Stanice Jinonice je podzemní, ražená, trojlodní unifikovaná stanice. Byla otevřena, spolu s celým úsekem III.B 26. října 1988. Původně byla nazvaná po komunistickém novináři Janu Švermovi, který zahynul vyčerpáním ve slovenských horách v roce 1944 po výsadku části vedení KSČ v souvislosti se Slovenským národním povstáním. Švermu nechal umřít bez pomoci jeho soudruh Rudolf Slánský, který nepocházel ze Slaného a kterého pak o šest let později popravili oběšením další soudruzi. 

Z metra Jinonice je to pár set metrů do Starých Butovic. Že existují Nové Butovice, se tak nějak ví. Je tam stanice metra, nákupní centrum a sídliště. Existence Starých Butovic je tedy logická, ale já jsem tam nikdy nebyl a ani jsem o nich nikdy neslyšel. Je to velmi stará obec spojená roku 1610 se sousedními Jinonicemi. Dodnes si zachovávají vesnický ráz a je to velice příjemná část Prahy. Ve směru od metra stojí na okraji Starých Butovic Tyršova škola ze 30. let 20. století. Jejím autorem je prvorepublikový architekt Milan Babuška, který má na svědomí asi dvě stovky školních budov na území republiky, ale známý je hlavně jako autor budov Národního technického a Zemědělského muzea na Letné. 

Dominantou Starých Butovic je na kopečku stojící kostel sv. Vavřince. Je velice starý, usuzuje se na jeho vznik už v 11. století. Otázka je, jestli může jeho existence souviset s existencí hradiště, které se rozkládá na pláni nad kostelem. Potom by ale místo, kde byl poté vystavěn románský kostel, muselo být uctíváno daleko dříve, protože hradiště zaniklo někdy na konci 9. století. Nebo byl prostě kostel postaven později jako součást nové vzniklé osady zmiňované v zakládací listině Vyšehradské kapituly. Okolo kostela se nachází typicky vesnický hřbitůvek, dnes rozšířený o novou část. Součástí areálu je také zvonice ze 16. století a novější hřbitovní kaple.

Hradiště, z jehož hrany je pěkný výhled jak na Prokopské údolí, tak na protější sídliště Barrandov,  je chráněnou kulturní památkou jako doklad pradávného osídlení území Velké Prahy. Žili zde lidé velmi zajímavé řivnáčské kultury z pozdního období doby kamenné, stálo tu také raně středověké hradiště někdy mezi osmým a desátým stoletím. Na hradištích nic není, pouze volná plocha, přesto jsou to místa zajímavá a velmi nevšední. 

Sestup do údolí je prudký a může být za určitých podmínek náročný. Převýšení je 65 metrů na pouhých asi 175 metrech. Pod svahem cesta přejde železniční trať ze Smíchova do Rudné a dále do Berouna, která byla v úseku do Rudné zprovozněna roku 1873. Zde je tedy Prokopské údolí, které je zároveň údolím Dalejského potoka. Naše kroky vedly do hostince pivovaru Prokopák, který byl otevřen v roce 2019 v původních budovách hostince U Kosů. Oblíbený podnik otevřel pan Antonín Kos na dolním konci obce Klukovice v roce 1914 a v roce 1926 k němu přistavěl taneční sál. Restauraci rodině Kosových zabavili už nacisté ještě před komunisty a zřídili zde ubytovnu pro dělníky.

Po občerstvení jsme vyrazili ku Praze. Pohodlná asfaltová cesta se mírně svažuje podél potoka a je lemována přírodními scenériemi a také starými lomy na vápenec. V místech bývalé osady Daleje se nachází tajemný vojenský objekt, o kterém koluje spousta pověstí. Objekt se nesmí fotit, proto jsem ho nevyfotil. Nad ním na skále stojí kříž jako upomínka na barokní poutní kostel sv. Prokopa, který stál v těchto místech. Zbořen byl v 60. letech 20. století, ale už dlouho byl ve špatném stavu a kvůli těžbě kamene byla narušena jeho statika dávno předtím, než se dostaly sakrální stavby na černou listinu komunistického režimu.

Dalejský potok se vlévá do Vltavy po necelých 14 kilomterech toku zhruba v místech pod soustavou nájezdů na Barrandovský most, ale tam jsme samozřejmě nedošli. Prošli jsme pod severozápadním viaduktem Buštěhradské dráhy, což je souhrnné označení pro několik železničních tratí jedné společnosti, které spojovaly Prahu s Kladnem a dále se severozápadními Čechami. Zde se jedná o trať z pražského Smíchova do Hostivice a v těchto místech tvoří tak zvaný Pražský Semmering  za použití tohoto a ještě jednoho nedalekého viaduktu. Severozápadní viadukt má pět oblouků a je 92 metrů dlouhý a 20 metrů vysoký. Zde se naše procházka končila a my jsme dále pokračovali hromadnou dopravou do lůna pražské civilizace.