Z Vinařic do Nouzova a dál?

Výlet úspěšně probíhal za příjemného počasí. Několik známých tváří ve výpravě. Na skalní plošině se rozkládalo sídliště, typické pro česká města. Někteří členové výpravy začali posměšně komentovat sociální složení obyvatelstva. Ale Vinařice jsou jinak docela pěkné, upozornil jsem na městečko rozkládající se hluboko pod námi dole. Kostel, barokní sloup a další památky, poukazoval jsem dolů. Pak jsme hledali hospodu a byla přímo na nádraží. Dávali jsme si pivka, ale pan výpravčí nás upozorňoval, že vlak už pojede. Kam vůbec jedeme? ptal jsem se. Vojta S. měl jasno. Do Nouzova, tam pak přesedáme na rychlík. Vlak jede, ale někteří členové výpravy ho nestihli. Nebo všichni? Jsem tu sám? V Nouzově jsem vystoupil, ale kam dál? Čekat na rychlík? Jede vůbec nějaký? Vydal jsem se pěšky. Cesta vedla do prudkého kopce. Kráčel jsem městečkem nahoru serpentinami. Zašel jsem někam na předměstí. Ve starém domě se muselo říct nějaké heslo. Byl jsem vpuštěn dovnitř. Vypadalo to jako bývalý bar. Byli tam lidé, místní, ale nic se nepodávalo. Starý muž, zřejmě šaman nebo čaroděj, kvůli němu se říkalo to heslo. Vyzvídal jsem, kudy dál. Říkali mi, kam vedou jednotlivé cesty. Názvy vesnic, prapodivné, jak už názvy českých vesnic bývají. Všechno do kopce. Raději se vrátím na nádraží. Nevím, jak to celé dopadlo.